What if was all different?

43. Kapitola

Pohled Meridy

Polámaný Evžen vstal od stolu a přišel těsně ke Locice.

,,Bloncko, jsi to ty," řekl a silně ji objal. Nechápala jsem, co to dělá, po tom všem, co jí tenkrát udělal. Podle toho, co nám Locika vyprávěla ji opustil u jezera, klidně ji vyměnil za nějakou korunu a ani se neohlédl, když za ním volala.

,,Ehm," odkašlal si vedle nás Jack a propaloval Evžena očima. Locika naznačila Evženovi, aby přestal, a on ji pustil. Na tváři široký nemizející úsměv se ale najednou změnil a Evžen se začal přibližovat. Chtěl ji políbit. Než Locika stačila cokoli udělat, mezi nimi se objevila ledová stěna, do které Evžen narazil obličejem. Locika se otočila na Jacka a kývla jako poděkování.

,,Co to je?" zeptal se zmateně Evžen a i všichni v hospůdce se tomu začali divit.

,,Proč jsi mi to udělal?" ignorovala Locika jeho otázku a zeptala se ho na to, co ji tak dlouho užíralo. Evžen se na ni zmateně podíval a pak to pochopil.

,,To jsem nebyl já. Tedy jo, byl, ale bylo to úplně jinak."

,,A jak si to mám jinak vyložit? Prodal jsi mě!"

,,Cože?"

,,Nedělej, že o tom nevíš. Sprostě jsi mě vyměnil za korunu těm zlodějům a ani ti to nebylo blbý."

,,Ale tak to není. Oni mě omráčili a přivázali k lodi."

,,To ti nevěřím. Umíš si představit, jak jsem se tehdy bála? Ty sis vesele plul na lodi, zatímco mě matka musela zachraňovat," řekla se vztekem a odstoupila od něj několik kroků. Evžen ale zeď mezi nimi obešel a přišel ještě blíž.

,,Snažil jsem se k tobě vrátit, ale když jsem vylezl do věže, byla tam akorát tvoje matka, která se mě pokusila zabít. Mám od ní jizvu."

,,Moje matka by tě nechtěla zabít jen tak bez důvodu. Vždyť jsi mě, kruci, prodal! V ten moment by tě chtěl zabít asi každý v mé nebo její kůži."

,,Říkám ti, že to bylo jinak. Omlouvám se, že jsem tě u toho jezera nechal samotnou, ale za ty další věci nemůžu," řekl a vzal ji za zápěstí. Snažila se mu vykroutit, ale nemělo to žádnou cenu. Pak se mezi ně vmísil Jack, střelil po Evženovi sníh, až ho to vyhodilo do vzduchu, a proletěl ledovou stěnou.

,,Jdeme," řekl Jack, vzal Lociku za ruku a všichni jsme odešli z hospody.

,,Co to bylo?" zeptal se naprosto zmateně Škyťák.

,,To byl Evžen, ten, co mě tehdy nechal u jezera, jak jsem vám vyprávěla.

,,Jo, to jsme pochopili, ale co to mělo znamenat?" zeptala jsem se jí.

,,Asi nepochopil, že jsem na něj naštvaná."

,,A to se k tobě musel hned tak lepit?" zeptal se naštvaně Jack, ale nevím jestli na mě nebo na Evžena.

,,Jacku, já za to ale nemůžu. Prostě byl rád, že mě vidí. Já byla taky ráda, než jsem si vzpomněla na to, co mi udělal. Já... potřebuji si to utřídit v hlavě." řekla a odešla od nás kousek dál.

,,Loci, jestli si o tom chceš promluvit..." začal Jack, ale Locika vyskočila Maxovi na hřbet a přerušila ho.

,,Ne, nechci. Jen potřebuji nějaký čas," řekla, dala Maxovi pokyn a odjela. Já a Škyťák jsme se podívali na Jacka.

,,Dáme jí čas, prošla si toho hodně."

Pohled Lociky

Po pár minutách jsem sesedla z Maxe a nechala ho, ať se vrátí zpátky. Sedla jsem si na zem a zády se opřela o kmen stromu. Musela jsem přemýšlet. To, že jsem potkala Evžena, je šílený, ale navíc ještě to, co mi řekla Merida? Každým dnem se to více potvrzovalo a já se už bála jen Jackovi reakce. Ani jsem si neuměla představit, jak to nakonec dopadne a jestli to bude dříve než konečně nadobro porazíme Stína nebo ne. Z pomyšlení jen na to a Evžena mi začaly téct slzy. Přitáhla jsem si kolena k bradě a nechala slzám volný průchod. Snažila jsem se nebrečet moc nahlas, ale někdo mě našel a položil mi ruku na rameno.

,,Ahoj, holčičko," uslyšela jsem mně až moc známý hlas. Zvedla jsem hlavu a uviděla ji s krásným úsměvem na tváři.

,,Mami," zašeptala jsem a padla jí kolem krku. ,,Promiň, že jsem utekla. Moc mě to mrzí."

,,To nic, Lociko. Půjdeme domů," řekla, vzala mě za ruku a vydaly jsme se ke věži. Když jsme vylezly do věže, šla jsem do svého starého pokoje a plácla sebou do postele. Po mém útěku za lampiony bych nikdy neřekla, že mi bude věž chybět. Po chvíli jsem ucítila vůni ořechové polévky. Utřela jsem si slzy do kapesníku a šla jsem za mámou.

,,Pojď si dát," řekla a na stůl mi položila misku s polévkou.

,,Díky," odpověděla jsem jí rychle a začala jíst. Matka si sedla vedle mě a schovala mi pár vlasů za ucho.

,,Pořád tak krásná. Musíš mi vyprávět, kde jsi byla."

,,Moc toho není. Našla jsem si pár přátel a cestovali jsme spolu."

,,Určitě toho musí být víc."

,,Teď jsme sem přijeli a já už potkala Evžena."

,,Toho zločince? Slyšela jsem, že je z něj vandrák."

,,No, jo. Vypadal hrozně."

,,Není to ten, co tě tehdy nechal napospas těm zločincům?"

,,Jo, ale snažil se mi říct, že za to nemohl."

,,Jak by za to nemohl?" zeptala se matka nechápavě. ,,Tak se snad mohl vrátit, ne?"

,,Právě proto jsem mu to nevěřila. Promiň, ale nechci se o tom už bavit," řekla jsem a obrátila jsem oči zase k misce přede mnou.

,,Dobře," odpověděla a strčila si lžičku s polévkou do úst. Zbytek jídla už jsme spolu nepromluvily. Potom jsem šla do svého pokoje a z šuplíku komody vytáhla fialovou vlaječku s obrázkem slunce, kterou mi Evžen před rokem koupil. Celou tu dobu jsem ji nosila u sebe a hlídala ji jako oko v hlavě. Lehla jsem si na postel, vlaječku přitiskla k hrudi a usnula.