What if was all different?

49. Kapitola

Pohled Meridy

Vzbudila jsem se do naprosté tmy. Myslela jsem, že je hluboká noc, ale pak jsem kolem sebe uviděla vysoké zdi. Jediná cesta mezi nimi byla přede mnou. Postoupila jsem o pár kroků a pak se rozběhla. Locika a ani Škyťák tu nebyli. Najednou jsem uslyšela Škyťákův hlas z velké dálky, tak jsem zastavila.

,,Jak jsi mi to mohla udělat?" ozvalo se slabě. Rozběhla jsem se tím směrem a zahnula za roh vysoké zdi. Nikde jsem ho ale neviděla.

,,Kde jsi?!" vykřikla jsem a dívala se do všech uliček, které jsem míjela.

,,Po tom všem," uslyšela jsem nedaleko ode mě. Vběhla jsem do vedlejší uličky a uviděla Škyťáka ležet na zemi v kaluži krve. ,,Jak jsi mě mohla opustit?" zeptal se z posledního dechu.

,,Co jsem udělala?" zeptala jsem se ho, klekla si k němu a zvedla ho. On se ale ani nepohnul. Když jsem pochopila, že už není, položila jsem jeho tělo zpátky na zem, sedla jsem si dál od něj a dala se do pláče. ,,Škyťáku," zašeptala jsem mezi vzlyky a schoulila se do klubíčka na zemi.

Pohled Jacka Frosta

Najednou jsem se probudil, ale nevěděl jsem, co mě vytrhlo ze spánku. Všude kolem mě byla nekončící tma. Všiml jsem si, že všude kolem mě jsou zdi, končící až někde v nebi. Vzal jsem ze země svou hůl a vylétl co možná nejvýš, ale zdi pokračovaly dál. Slétl jsem proto na zem a šel pěšky po jediné cestě. Nechápal jsem, kde to jsem, ale rozhodl jsem se to zjistit. Stejně mi asi nic jiného nezbývalo, jestli jsem se chtěl dostat ven. Míjel jsem různé uličky, ale radši jsem zůstal na hlavní cestě. I ta po chvíli začala zatáčet a já po chvíli ztratil směr, kterým jsem přišel. Vypadalo to jako obrovský labyrint. Najednou mi přes cestu proběhla Locika a vběhla do další uličky.

,,Loci!" vykřikl jsem a letěl za ní.

,,Jacku? Kde jsi?" křičela, ale běžela dál. Byl jsem kousek za ní.

,,Tady jsem!"

,,Co se to děje? Kde to jsme?" stále se ptala a nezastavovala.

,,Nevím jistě. Vypadá to jako labyrint," řekl jsem a už mi zbýval jen malý kousek, aby ji dohonil.

,,Nedělej si ze mě srandu. Tohle není vtipný," řekla a já se zastavil.

,,Cože?" zeptal jsem se jí, ale ona mě ignorovala. Místo toho zaběhla za roh a ztratila se mi z očí. Za pár vteřin jsem byl u ní a přistál na zemi před ní. Přímo se na mě dívala.

,,Jacku, no tak!" vykřikla a prošla skrz mě. Nechtěl jsem tomu věřit. Začal jsem zhluboka dýchat a snažil se uspořádat si to v hlavě. Že by na mě po té hádce zapomněla? Ne, to je blbost. To by na mě potom nevolala jménem. Dostal jsem nápad. Udělám to samé, jako když jsme se prvně viděli. Zase jsem ji předletěl, zabodl hůl do země a tím ji celou zmrazil, ale Locika tomu nevěnovala moc velkou pozornost a běžela dál.

,,Lociko, počkej!" vykřikl jsem za ní a rozběhl se jejím směrem. Hůl jsem nechal na místě, ale to jsem ještě netušil, že by se mi mohla hodit. Musel jsem běžet špatně, protože jsem přiběhl do slepé uličky. Otočil jsem se zpátky, ale cestu mi zkřížilo několik běsů. Stihl jsem se jen přikrčit a krýt si hlavu, když na mě skočili.

Pohled Lociky

Otevřela jsem oči, ale jediné, co jsem viděla, byla tma. Jak dlouho jsem asi spala? Podívala jsem se kolem, ale nikde jsem nenašla Meridu, Škyťáka ani Pascala s Bezzubkou. Vstala jsem ze země a uhladila si pomačkané šaty. Všude kolem byly kamenné zdi pokryté mechem. Rozhodla jsem se jít podél zdí a najít ostatní.

,,Merido! Škyťáku!" křičela jsem, ale nepřišla žádná odezva. Usoudila jsem, že křičet Jackovo jméno nemá smysl. Dlouhé minuty jsem chodila chodbami, ale nikde jsem nikoho neviděla. Pak jsem ale narazila na chodbu, která měla celý vchod zatarasený mřížemi. Zacloumala jsem s nimi, ale ani o kousek se nepohnuly. Nechala jsem to být a pokračovala jsem chodbou. Pak jsem ale našla další mříž, která mi teď zablokovala jedinou cestu dál. Znervózněla jsem a rozběhla se zpátky. Těsně přede mnou se ze země vysunuly nové mříže. Byla jsem v pasti. Běhala jsem pořád dokola a snažila se najít jakoukoli cestu ven. Nakonec se objevila mříž i nade mnou. Po chvíli mi zbýval už jen malý kousek kolem sebe a hlavu jsem musela mít skrčenou. Sedla jsem si na zem a schovala obličej do dlaní. Kolem sebe jsem měla jen pár centimetrů místa a těsně nad hlavou se vysunula další mříž.

Pohled Škyťáka

,,Holky?" zavolal jsem do dálky, když jsem po probuzení zjistil, že jsem sám. Ani Bezzubka u mě nebyl. Všude se rozpínala nekončící černočerná tma a kolem mě stály do nebe vysoké kamenné zdi. V ten moment jsem si přál jen pochodeň, abych něco viděl, ale po chvilce si mé oči na tmu zvykly. Procházel jsem tmavými uličkami a snažil se najít alespoň něco, co by mi napovědělo, kde to jsem. Za rohem jedné z mnoha uliček jsem uviděl Meridu.

,,Co tu děláš?" zeptala se mě naštvaně a ani se při tom nepohnula. Pomalu jsem k ní šel blíž.

,,Hledal jsem tě."

,,Ty už za mnou zase dolízáš? To je fakt neskutečný, jak jsi otravný."

,,Cože?" Nedokázal jsem pochopit její chování.

,,Ty to ještě pořád nechápeš?" říkala pomalu, jakoby to vysvětlovala tříletému dítěti. ,,My spolu chodit nemůžeme! A navíc tě ani nechci," odfrkla si nakonec.

,,Vždyť jsi mi teď nedávno zrovna říkala, že se mnou chodit chceš."

,,To asi byla jen tvá představivost, Škyťáku," řekla tak pohrdavě, jak jsem ji nikdy neslyšel.

,,A kromě toho nevím, proč bychom spolu nemohli být."

,,Vždyť jsi o rok mladší než já. Je to divný."

,,A ještě ke všemu jsem viking a ty princezna, že jo?"

,,Přesně tak!"

,,Tahle básnička už tu byla mockrát. Když se milujeme, tak nezáleží na tom, jakého jsme původu." Všiml jsem si, jak Merida křečovitě sevřela v rukách svůj luk.

,,Ale ano, záleží. Jinak se přeci nemám na co vymluvit!" vykřikla a praštila s lukem o zem, až se celý rozlámal na několik kousků. Ten, na kterém byla značka ode mě k Vánocům, zašlápla do země.

,,Musím ti poděkovat," řekl jsem v klidu s úsměvem.

,,A za co?" zeptala se mě vztekle a obrátila ke mně svoje plamenem žhavé oči.

,,Právě jsi dokázala, že nejsi skutečná Merida. Má mě ráda, i když se dřív vymlouvala na všechny různé důvody, a nezničila by svůj luk." Falešná Merida jen hořela zlostí. ,,Slyšíš Stíne? Tuhle noční můru jsem porazil!" vykřikl jsem do tmy. Najednou jsem se probudil u našeho ohniště s hvězdnou oblohou nad hlavou.

,,Tvá noční můra ještě neskončila," uslyšel jsem z dálky Stínův mizící hlas a musel jsem se pousmát. Porazil jsem Stína a to úplně sám. Rozhlédl jsem se kolem, ale na zemi byly jen rozházené deky.

,,Holky, kde jste?!"