What if was all different?

Doslov

Ahoj, všichni čtenáři, kteří tuto knížku dočetli až sem. Vám jsem nejvíce vděčná, protože jste přečetli celou knížku a většina z vás ji četla od samých začátků. Toto ale nebude tak úplně poděkování.

Upřímně, vůbec nevím, jak začít. S touto knížkou jsem měla obrovské plány a měla být zatím vůbec moje nejdelší povídka. A to se i podařilo.

Ani si neumíte představit, kolik volného času mi zabrala. Někdy na podzim roku 2017 jsem si začala dělat přibližné plány ohledně příběhu a postav, které tam budou, nebo které se objeví až později. Dne 3.3.2018 jsem tedy oficiálně napsala první kapitolu, na kterou jsem nebyla zrovna hrdá, protože jsem jen opisovala dialogy z filmů, ale rozhodně jsem chtěla pokračovat. Za pár dní už jsem měla několik kapitol, které se mi opravdu líbily. A 5.9. jsem to už nevydržela a vydala první kapitolu. Hned ze začátku jsem sklidila zprávy, jak se vám knížka líbí, což mě motivovalo v psaní ještě více.

A tak se přesouváme do dneška. Dnes večer vyjde nová kapitola a shodou okolností mám i narozeniny (o to více bolestivé je pro mě psaní této části), ale pro vás to bude jeden z těch obyčejných dnů, kdy si večer přečtete kapitolu a snad zanecháte i hvězdičku.

Co bych k tomu tak ještě napsala, říkám si. Jak už jsem zmiňovala, nad touto povídkou jsem strávila i desítky, možná stovky hodin. Každý den při jízdě autobusem, o přestávce, v hodině, jsem si dělala potenciální představy o tom, jak by mohla zápletka dál pokračovat. Několikrát týdně se mi dokonce stávalo, že jsem uprostřed hodiny dostala nápad, ani nevím odkud se vzal, rychle jsem popadla tužku a někam ho zapsala. Naštěstí jsem nikdy nedostala nápad uprostřed testu, za což jsem opravdu ráda. Proto jsem si často popsala celý čistý papír poznámkami o tom, jak by měl příběh probíhat. Kdybyste se zeptali mých kamarádek, jestli jsem se s nimi o přestávkách bavila, většinou by vám odpověděly, že jsem si pořád jen něco čmárala a nechtěla jim ukázat co. A proto děkuji i jim, protože jsem se jim mohla kdykoli svěřit třeba s tím, že nevím, jak v příběhu pokračovat.

Potom samotné psaní zabralo u normální kapitoly něco přes hodinu. U posledních asi sedmi nebo osmi kapitol to ale trvalo i více než dvě hodiny, protože jsem se snažila vytěžit maximum a nacpat do kapitoly všechno, co jsem byla schopná vymyslet. To se pak stávalo docela snadno, že kapitola měla 1 500 slov, místo normálních 1 000. Ale jsem opravdu ráda za to, jak jsem každou kapitolu napsala. Sice ano, dalo by se tam něco vylepšit, a bylo by toho hodně, ale i tak jsem s příběhem opravdu spokojená.

Další vtipná věc, kterou bych chtěla zmínit, protože teď zpětně se nad tím opravdu musím alespoň trochu pousmát. Určitě jste si všimli postav a občas i míst s divnými jmény. Například Jackova sestra Mary, Locičini rodiče Frederic a Arianna nebo město Burgess. Ne, to jsem si opravdu nevymyslela. Všechna tato jména jsem si poctivě našla na netu, aby byla knížka napsaná správně. Sice ano, mohla jsem napsat, že Jack byl z Londýna a jeho sestra se jmenovala nevímjak, ale to by nebylo ono. Proto velkou část času, stráveném nad knihou, bylo i hledání informací. Samotné město Jackova původu mi zabralo skoro na hodinu. Schválně se zkuste podívat na film a najít na netu, odkud je Jack jen z toho, co znáte z filmu. Do komentáře mi pak můžete napsat svůj čas.

Abych to tedy doplnila, hledání informací bylo někdy až vyčerpávající, ale zase jsem byla nejvíc nadšená, když jsem tu věc našla a hned ji mohla v knize použít. Někdy i obyčejné jméno, které ve filmu mnohokrát zaznělo a já si jej pamatovala, ale netušila jsem, jak se píše, jsem musela najít.

A teď už zakončení, o čemž si myslím, že bude zabírat největší místo této části. Pár měsíců předtím, než jsem vůbec začala nad knihou přemýšlet, jsem věděla, že chci něco takového napsat. Jen jsem k tomu pořád nemohla najít odvahu.

Až s touto písničkou jsem zjistila, že tohle je přesně to, co chci napsat.

Welcome to my life

Po celý rok a půl psaní jsem si užívala každou další kapitolu a teď ke konci, když jsem hledala nějaké písničky, co by mohly hlavní postavy v závěru příběhu zpívat, jsem našla tento úžasný fanmade, který mě jen přesvědčil o tom, jak moc jsem si tuto partu zamilovala.

Here's to never growing up

Věřte mi, že s těmito lidmi se velmi nerada loučím a přeji si, aby mělo pokračování. Proto jsem nechala tak otevřený konec. V případě, že bych se opravdu rozhodla udělat pokračování, prosím, mějte trpělivost, protože s třemi novými hlavními hrdiny nevím, co přijde. Nejvíce mě trápí to, že absolutně netuším, o čem by mělo pokračování být. Zanedlouho ale začnu pracovat na nové povídce, která by měla být znovu něco úplně jiného a podle toho i vyjde za hodně dlouhou dobu.

Nakonec už chci jen napsat, jak moc vám děkuji za to, jak jste u příběhu vydrželi tak dlouho (osm a půl měsíce, nechápu vás), za vaše hlasování a úžasné komentáře, které mi zvedly náladu a chuť napsat další kapitolu.

Právě teď tu sedím ve svém pokoji, okno otevřené dokořán, i když teď zrovna není takové vedro, a se slzami na krajíčku. Hned, jak těchto posledních pár vět dopíšu, půjdu vyhodit papírek s tlustým nápisem KNIHA, který mi vždy připomněl, abych neprokrastinovala a šla napsat kapitolu, a tato povídka skončí někde v temných zapomenutých končinách mé flashky.

Doufám, že jednou, až si ji třeba někdo z nějakého vydavatelství přečte, bude ji chtít vytisknout, aby ji tak navždy zvěčnil. Ale o tom zatím můžu jen doufat.

No nic, tady bych to už ukončila. Nejen proto, že má tato knížka v mém Wordu přesně 200 stran, ale také proto, že myslím, že se každou chvíli rozbrečím. Navíc také musím připravit kapitolu na dnešní vydání. Teď se s vámi prozatím loučím, ale doufám, že si někdy v budoucnu přečtete mé další povídky.

Mějte se krásně,

vaše Massie01