What if was all different?

24. Kapitola

Pohled Škyťáka

Vzbudil jsem se do tmy. Jen sluneční paprsky prosvítaly pár mezerami v dřevěných dveřích mého pokoje. Najednou jsem na tváři ucítil něco vlhkého.

,,Fuj, Bezzubko!" vykřikl jsem, když jsem si uvědomil, že vedle mě stojí Bezzubka a líže mi obličej. Drak toho nechal a ohnivou střelou zapálil oheň v ohništi uprostřed místnosti. Posadil jsem se na posteli a všiml si, že mám ruce v pořádku. Po včerejšku jsem spíše čekal nějaké popáleniny nebo alespoň modřiny.

,,Bezva, už jsi vzhůru," ozvalo se z temného rohu pokoje hlubokým hlasem. Stín! Zděsil jsem se a ruce sevřel v pěsti. Pak ale ze tmy vystoupila Merida. ,,Klid, jen si z tebe dělám srandu," vysvětlila se smíchem a sedla si ke mně na postel.

,,To už mi nedělej," řekl jsem naštvaně, ale pak jsem uznal, že její imitace Stína byla dost přesvědčivá a pousmál jsem se tomu.

,,Včera jsme o tebe měli strach. Bojoval jsi s tím drakem tak odvážně. Ale pak jste spadli z oblohy a omdlel jsi. Mysleli jsme, že jsi mrtvý, když jsme našli jen Bezzubku, ale ukázalo se, že ti zachránil život. Naštěstí jsi jen přišel o nohu..."

,,Cože?!" vykřikl jsem a strhl ze sebe tenkou deku, ale k mému překvapení jsem měl nohy obě. Nedokázal jsem pochopit, jak je to možné, ale potom mi to došlo. ,,Locika?"

,,Přesně tak. Udělala všechno, co se dalo, aby ses uzdravil. Tlamoun už si začal vymýšlet plány, jak ti vyrobí novou končetinu, ale tvůj táta ho naštěstí zarazil."

,,No jo, táta. Musím jít za ním a všechno mu vysvětlit," řekl jsem a rychle vstal z postele. Rozrazil jsem dveře a uviděl Lociku s Jackem, kteří se zrovna bavili s Astrid a ostatními. Kousek od nich stál můj táta a když si mě všiml, jako kdyby se mu v očích objevily hvězdičky.

,,Můj syn Škyťák!" vykřikl a všichni se začali radovat. Přišel jsem k otci, ale než jsem stihl cokoli říct, přiběhla ke mně Astrid a dala mi facku.

,,To máš za to, že jsi mě vyděsil," řekla naštvaně, ale vzápětí mě dlouze políbila. Pak se odtáhla a usmála se. ,,A tohle je... za to ostatní."

,,Na to bych si i zvykl," řekl jsem ještě trochu omámeně, ale pak jsem za sebou uslyšel odkašlání. Otočil jsem se a za mnou uviděl Meridu, která se opírala o dveře domu. Dívala se mi přímo do očí, ale nedokázal jsem odhalit její pocity. Ani jsem o tom nedokázal nějak přemýšlet. Prostě jsem se na ni jen díval, než mě otec vysadil na ramena a obrátil se k lidem z vesnice.

,,Obyvatelé Blpu! Dříve jsem si myslel, že vesnice bude vždy potřebovat silného drakobijce, aby ji vedl. Není divu, že jsem si nebyl úplně jistý tím, jaký bude v dospělosti můj syn. Při každém boji s draky jsem ho nechával v kovárně, aby se přiučil alespoň tomuto řemeslu, ale on ne. Stal se z něj skvělý cvičitel draků a když to náš kmen nejvíce potřeboval, vzchopil se a všechny nás zachránil. Prosím, dovolte mi představit vám nového budoucího náčelníka Škyťáka!" vykřikl táta a všichni začali jásat. Táta mě potom postavil zpět na zem a já šel obejmout přátele. Jen Merida stále stála sama u domu a přihlížela na oslavující vikingy. Přišel jsem k ní a pousmál se na ni.

,,Nejsi šťastná? Konečně mě můj otec bere takového, jakým jsem."

,,Jasně, že jsem šťastná," řekla a s jemným úsměvem mě objala. Pak se odtáhla, protože k nám přišel můj otec.

,,Jsem moc rád, že se konečně usadíš ve vesnici a nikam nezmizíš."

,,Počkat. Já neřekl, že tu zůstanu," řekl jsem ohromeně.