What if was all different?

41. Kapitola

Pohled Meridy

Dva týdny nato už byla Locika úplně zdravá. Chodila s námi na lov, hrála si s Pascalem a pomáhala Claire v kuchyni. S radostí jsem ji každý den pozorovala, jak dokázala předstírat, že jí bylo jedno, že málem ztratila život. Každý den tak veselá a netrápila ji ta věc se Stínem. Jack nám jen řekl, ať si toho nevšímáme. Se Škyťákem jsme to tedy přestali řešit, ale jedna další věc mi pořád vrtala hlavou. To, jak bylo Locice špatně, když jsme letěli od Severa. Bylo to zvláštní. Nikdy se takhle nechovala a létání milovala. Pak mě ale něco napadlo. Něco, co by mohlo všechno naše cestování a bojování se Stínem navždy změnit.

,,To ne," řekla jsem pro sebe, když jsem seděla venku a sledovala Lociku, jak zalévala květiny u Claire před domkem. Kousek od ní seděl Jack a sledoval, jak si Bezzubka a Pascal hrají. Škyťák byl asi zalezlý někde v domě. Znovu jsem se podívala na Lociku a pak jsem šla k ní. Musela jsem si to ověřit, teď hned. ,,Lociko?"

,,Ano?" řekla s úsměvem a položila konev na zem.

,,Potřebuji se tě na něco zeptat," řekla jsem a odvedla ji za dům, aby nás kluci neslyšeli.

,,Tak co se děje?" zeptala se stále s úsměvem.

,,Stalo se něco vážného. Něco, co se ti buď bude hodně líbit, nebo vůbec."

,,Merido, tak to prostě řekni."

,,Tak fajn."

Pohled Škyťáka

,,Nechtěl bys jít radši ven za ostatními? Dneska je krásně," zeptala se mě Claire, když jsem seděl v kuchyňce u stolu a zrovna se chtěl začíst v kronice Corony.

,,Možná za chvíli," řekl jsem a otevřel knihu položenou na stole. Claire jen pokrčila rameny a šla ven. Otočil jsem na první stranu, kde byl obrázek království a na další straně už byl zdobným písmem napsán text. Podepřel jsem si hlavu a potichu jsem si četl.

,,Bylo nebylo, jednoho dne spadla z nebe kapička slunečního svitu. A z té malé kapičky vyrostla kouzelná zlatá květina. Ta květina měla moc uzdravit zraněné i nemocné. Přešla staletí a na břehu jezera vyrostlo malé království. Tomu království vládli hodný král s královnou. A ta královna čekala děťátko. Jenže ochořela, vážně ochořela. Její čas se krátil a v takových chvílích začínají lidé hledat zázrak nebo, v tomto případě, kouzelnou zlatou květinu. Kouzelná moc zlaté květiny královnu uzdravila. Narodila se jí zdravá holčička, princeznička s překrásnými zlatými vlásky. Jmenovala se Locika." Tak počkat... Cože?! Četl jsem dál. ,,Na oslavu jejího narození vypustili král s královnou na noční oblohu lampion. Jenže tu samou noc se neznámá žena vplížila do hradu a ukradla dítě. Lidé z království hledali a hledali, ale po malé princezně se slehla zem. Každý rok na princezniny narozeniny nechali král s královnou vypustit k obloze tisíce lampionů v naději, že jednoho dne se ztracená Locika vrátí." Panebože! Rychle jsem zavřel knihu a rozběhl se s ní ven za Jackem. Zrovna seděl na nízké větvi stromu poblíž domu.

,,Škyťáku, co se děje? Proč ten spěch?" zeptal se mě v klidu. Doběhl jsem až k němu a podal mu knihu otevřenou na první stránce.

,,Čti." Jackovi chvíli trvalo, než přečetl celý text, ale pak se jen beze slov podíval na mě.

,,Tohle se nesmí dozvědět," řekl po chvíli přemýšlení.

,,Proč ne?"

,,Však víš, čím si prošla. Dělá jako že nic, ale trápí ji to."

,,Ale tohle musí vědět. Vždyť její matka jí celý život lhala," řekl jsem nato. Chápal jsem, že si to teď Locika musí poskládat v hlavě, ale nedokázal jsem pochopit, proč ji chce Jack držet od pravdy.

,,Musíme jí dát čas. Počkáme pár dnů nebo týdnů a já jí to pak řeknu."

,,No, tak dobře, když myslíš," řekl jsem, ale moc nadšený jsem z toho nebyl. Zpoza rohu domku vyšly holky s roztržitými výrazy. O něčem si šeptaly, ale na to dálku jsme s Jackem nic neslyšeli. Když si nás Locika všimla, jen se na nás usmála a šla s Meridou do domu. Zvláštní.

,,Škyťáku?" ozval se za mnou Jack.

,,Jo?"

,,Hlavně jí to neříkej. Podle toho, jak se teď tvářila, bych neřekl, že by právě teď chtěla slyšet, že je princezna."

,,Asi máš pravdu, ale musíš jí to říct brzo."

,,Jo, to se neboj."

,,A kdy chceš vlastně vyrazit?" zeptal jsem se ho mimochodem.

,,Já nevím? Proč? Tobě se tu nelíbí?"

,,Jo, líbí a Claire je fajn, ale už bych radši byl znova na cestě. Vždyť víš, že se Stín může kdykoli objevit a tady blízko království by asi nebylo úplně v pohodě s ním bojovat."

,,Já vím, že je to nebezpečné, ale raději bych tu kvůli Locice ještě tak týden počkal."

,,Dobře, jak chceš. Na, vezmeš tu knihu zpátky do paláce?"

,,Jo, zrovna jsem si to říkal, když už jsi ji přinesl," řekl Jacka já mu podal knihu. On neváhal ani vteřinu a letěl k paláci. Já šel zpátky do domu. V kuchyni jsem našel Meridu sedět u stolu a Lociku, která stála zády ke mně u kamen a plakala.

,,Lociko, proč pláčeš?" zeptal jsem se jí opatrně.

,,Ne, to je jen z té cibule," řekla a otočila se na mě s úsměvem, ale obličej měla celý od slz. Podíval jsem se na dřevěné prkýnko, které měla před sebou.

,,Ale vždyť krájíš mrkev," řekl jsem, ale Locika praštila nožem o prkýnko a šla do ložnice.

,,Co jsem řekl?"

,,Teď ji nech," řekla Merida a já si k ní sedl. ,,Něco se ode mě dozvěděla a je z toho nešťastná."

,,Jo, já o ní taky něco vím."

,,Doufám, že ne to samé?" zeptala se už s vážností.

,,Asi ne. Myslím, že kvůli tomu mému by nebrečela."

,,No, to moje nám překazí cestování," řekla upřímně.

,,To moje asi taky. Tajemství za tajemství?"

,,Co? Ne, slíbila jsem jí, že to udržím v tajnosti. Chce vám to říct sama, až si tím bude úplně jistá."

,,Jo, já slíbil Jackovi, že on jí to řekne, až bude připravená," řekl jsem a podíval se na ni. ,,Jak moc je to tvoje šílené?"

,,Hodně."

,,Jo, moje taky."

,,Rozhodně ne víc než to moje."

,,To by ses divila," řekl jsem a pak jsme se nad tím oba zasmáli.

,,No, já ji půjdu asi utěšit," řekla a vstala od stolu.

,,Dobře." Sledoval jsem Meridu a než se za ní zavřely dveře, slyšel jsem ještě její hlas.

,,Lociko, to není důvod k pláči." Co by to tak mohlo být za tajemství? Určitě to ale není víc šílené než to, že je Locika princezna.

Nová kapitola je tu! Jak se vám líbilo přepsání začátku Na vlásku jako kroniku?