What if was all different?

12. Kapitola

Pohled Meridy

,,Tady už přistaň, Škyťáku," řekla jsem a ukázala na osamocenou louku. Slunce už zapadlo a rychle se stmívalo. Locika si přivinula nohy k tělu, protože už byla zima. Nedokázala jsem myslet na nic jiného než na Jacka. Nejspíš nás zachránil z jisté smrti, ale co když se bude opakovat minulost a Stín Jacka porazí? Co potom?

,,Připravím večeři. Škyťáku, rozdělej oheň a Lociko, připrav deky na noc," rozdělila jsem úkoly a z tašky u sedla vyndala chléb a vodu. Škyťák ukázal Bezzubkovi ohniště a jednou střelou oheň v něm vzplanul. Jen Locika pořád seděla v sedle a nedokázala se ani pohnout z pomyšlení, co je s Jackem.

,,Nemůžeme se přeci jen vrátit? Jsem si jistá, že nás Jack potřebuje."

,,Kdyby nás potřeboval, nevytvořil by tu vánici," namítl Škyťák a strčil klackem do ohně. ,,Určitě už Stína porazil."

,,Vždyť ani ty tomu sám nevěříš. Vidím to na tobě."

,,Lociko, nech toho a pojď jíst. Jacka najdeme zítra," skoro jsem až vykřikla a ukrojila si kousek chleba.

,,Možná živého, možná mrtvého. Kdo ví," řekla Locika polohlasem a sedla si k ohni.

Pohled Lociky

,,Je všechno sbaleno?" zeptala se Merida Škyťáka.

,,Jo, asi jo."

,,Dobře, letíme zpátky. Lociko pojď," řekla Merida a počkala až na Bezzubkův hřbet vyleze Škyťák.

,,Víte vůbec odkud jsme přiletěli?" zeptala jsem se jich, ale oni se na sebe jen tázavě podívali.

,,Z východu," řekla Merida.

,,Ze západu," namítl proti ní Škyťák. Merida se na něj naštvaně podívala.

,,Ne, určitě jsme přiletěli z východu!"

,,Já si taky myslím, že ze západu," řekla jsem a zkřížila ruce na prsou. ,,Ale teď už je to stejně jedno. Jack už nás buď někde hledá nebo je mrtvý, protože ho kvůli nám Stín zabil!"

,,Neviň z toho nás! To Jack vytvořil tu bouři."

,,Holky," ozval se Škyťák, ale my ho ignorovaly.

,,Kdybychom se vrátili a pomohli mu, nemuseli bychom ho teď jít hledat."

,,Dostali bychom se do nebezpečí! Jack přece ví, co dělá!"

,,Holky?"

,,Merido, poslouchej mě. Jack potřeboval naši pomoc. Já to vím!"

,,Protože ty víš vždycky všechno nejlíp, že jo? Děláš ze sebe chudinku, jen aby s tebou Jack zůstal a chránil tě! O nic víc ti tu nejde! Vždy jde jen o tebe a Jacka! Stejně jako teď!"

,,Holky!" vykřikl Škyťák a my se na něj se vztekem podívaly. Ukazoval na oblohu, která se začala zbarvovat do šedé. S Meridou jsme se podívaly, kam Škyťák ukazoval. Vysoko na nebi poletoval Jack.

,,Jacku, tady!" vykřikla jsem na něj bezmyšlenkovitě a zamávala na něj. Jack se ve vteřině otočil naším směrem a upřel na nás oči. Byly nějaké... jiné. I Jack byl zcela jiný. Jeho oblečení i kůže měly šedý nádech a obklopoval ho černý písek.

,,Tohle není dobrý," řekla jsem a otočila se na ně. Souhlasně přikývli, ale pak jsme se znova podívali na oblohu. Jack kolem sebe začal mávat rukama. Ne šíleně jako nějaký blázen, ale jako kdyby přesně věděl, co dělá. Najednou ale zamířil na nás a k nám mířila salva sněhu a ledu.

,,Pryč pryč pryč!" křičela Merida a všichni jsme nasedli na Bezzubku a letěli pryč. Jack se rozletěl za námi. Přeletěli jsme nad vesnicí. Všichni obyvatelé stáli venku na ulici a sledovali nás a Jacka. Tomu to ale nestačilo. Jeho ruce zajiskřily a vyslaly na celou vesnici led. Lidé buď byli zmraženi nebo zabiti pádem kusu ledu a vrstvou sněhové laviny. Nemohla jsem od té pohromy odtrhnout oči. Nejspíš byli mrtví úplně všichni.

,,Škyťáku, přidej!" vykřikla Merida.

,,Zrychli, bráško," pobídl Škyťák draka a vmžiku jsme ztratili Jacka z očí. Nikdo z nás nemohl pořádně popadnout dech. Všichni jsme byli zdrcení z toho, co Jack udělal. Nemohla jsem tomu uvěřit. To by Jack neudělal. Stín musí ovládat jeho mysl.

Pohled Škyťáka

,,Co to bylo?" zeptala se Merida. Stále jsme letěli, protože jsme se báli přistát.

,,Já nevím. Tohle by Jack nikdy neudělal. Stín mu musel něco udělat. Nedokážu si to vysvětlit." Locika z toho byla hodně zdrcená. Merida si k ní přisedla a pevně ji objala.

,,Něco bychom měli udělat. Varovat někoho," navrhl jsem.

,,Severa," řekla potichu Locika.

,,Cože? Kdo je Sever?" zeptal jsem se jí.

,,Je to Santa. Jackův přítel. Musíme mu to říct. On bude vědět, co dělat."

,,Dobře, kde je?"

,,Na Severním pólu."

,,To je několik hodin letu bez přestávky."

,,Musíme to udělat. Nemáme na výběr," řekla Merida a objala Lociku pevněji.

,,Tak dobře," řekl jsem a otočil Bezzubku směrem k severu. Cesta ubíhala pomalu. S každou uplynulou hodinou nám byla o to větší zima. Locika s Meridou se zabalily do dek, ale já nemohl, protože by se mohla chytit do Bezzubkova zařízení na sedle a mohli bychom spadnout. K večeru jsme konečně uviděli zamrzlou pevninu. Létali jsme nad vrcholky ledu a sněhu, ale nikde jsme nemohli najít ani známku života.

,,Už jsme obletěli snad celý pól," řekl jsem a protáhl si záda.

,,Nesmíme to vzdát. Někde to tu musí být."

,,Ale Lociko, byli jsme už všude. Co když to tu prostě není?" zeptala se Merida.

,,Ne, já Jackovi věřím. Sever tu někde bude."

,,Jen ztrácíme čas..." začal jsem, ale Locika mě přerušila.

,,Čas. No ovšem! Jack mi jednou říkal, že když na něj zase děti přestaly věřit, po pár dnech se vrátil na pól a vzal Severovi stroj času. Někde tu musí být," řekla Locika a začala prohledávat tašky. Já i Merida jsme ji nejdříve moc nechápali, ale pak jsme taky začali hledat.

,,Mám to!" vykřikla po chvíli Merida. Locika si od ní vzala malou průhlednou kouli.

,,Vezmi nás do budou..."

,,Počkej, jestli je tohle stroj času z budoucnosti pro nás, bude to pro ně z přítomnosti," řekl jsem Locice.

,,No jasně. Vezmi nás za Severem do současnosti," řekla a hodila kouli před Bezzubku. Ten ani nezaváhal a proletěl portálem. Najednou jsme se objevili u vysoké zasněžené hory, ze které vystupoval velký dřevěný dům a pár menších. Rychle jsme přiletěli před hlavní bránu hlavního domu a Locika rychle seskočila z Bezzubky. Zaklepala na dveře a po pár vteřinách otevřel vysoký sněžný muž.

,,Musím mluvit se Severem!" vykřikla Locika a já s Meridou jsme také sesedli a přišli za ní. Sněžný muž se jen otočil a něco nesrozumitelně vykřikl. Potom nám ukázal, že máme jít dovnitř.

,,Kdo mě ruší? Vždyť za pár týdnů jsou Vánoce!" uslyšeli jsme křik, který se přibližoval. Pak jsme ho uviděli a on uviděl nás. Vysoký muž s bílým plnovousem a obrázky a nápisy na pažích. ,,Kdo jste?"

,,Jsme Jackovi přátelé. Má potíže."