What if was all different?

8. Kapitola

Pohled Jacka Frosta

Seděl jsem na kmeni stromu vedle Meridy a povídali jsme si. Locika se mezitím starala o Škyťáka. Bezzubka pobíhal kolem a Pascal mu seděl na hlavě.

,,Takže ty jsi z východního Skotska, jo?"

,,Jo, z jednoho království. Asi ho neznáš."

,,No tak. Zkus to."

,,Jsem z rodu DunBrochu."

,,Moment, nemáš tři malé bratry?"

,,No, mám."

,,Tak už vím. Proto jsi mi byla tak povědomá. Každou zimu jsem k vám chodil a přinášel sníh. Sedával jsem každý večer za tvým oknem a poslouchal legendy, které ti tvá máma vyprávěla."

,,Vážně?"

,,Ano. Když jsi trénovala lukostřelbu, pomocí větru jsem ovládal tvé šípy a vždy je nasměroval do středu terče."

,,To jsi byl ty?" zeptala se s úsměvem.

,,Ano a pamatuješ, jak jsi jednou trefila tátu do té jeho dřevěné nohy?"

,,No?"

,,To jsem byl taky já."

,,Páni, byl jsi se mnou každou zimu. A já na tebe nevěřila. Mamka mi o tobě řekla, až když jsem byla trochu větší. Pak už jsem tě nikdy neviděla. Jak to?"

,,Vždyť víš. Raději ses věnovala lukostřelbě než věřením v legendy. A nesmím zapomenout na učení tvé mámy o tom, jak se chová správná princezna."

,,Prosím tě, nezačínej. Kdy jsi vlastně přestal chodit na hrad?"

,,Před pár lety. Když jsi začala s učením a narodili se tví bráchové."

,,Proč? Oni by na tebe určitě věřili."

,,Vždyť ani nevěří vyprávěním tvého táty o tom, jak přišel o nohu."

,,Ty to znáš?"

,,Jasně, vždyť je to jediný příběh, který tvůj táta kdy vyprávěl," řekl jsem a oba jsme se začali smát. Dál jsme si povídali, ale po chvíli nás přerušila Locika.

,,Jacku! Merido! Škyťák se probouzí!"

Pohled Meridy

Utíkali jsme s Locikou k jednomu stromu, u kterého ležel Škyťák a mnul si bouli na hlavě. Skočila jsem mu do náruče, když jsem zjistila, že je v pořádku.

,,Merido, co se stalo? A kdo je tahle holka?" zeptal se a nám ostatním došlo, že Jacka nevidí. Ten si jen přetáhl kapuci přes hlavu a sedl si o kousek dál na zem.

,,Tohle je Locika. To ona tě praštila pánví."

,,Aha, tak díky za bouli," odsekl Škyťák a posadil se.

,,Je mi to moc líto, myslela jsem, že nám chcete ublížit. Nevěděla jsem, že jsi jen dítě," řekla Locika, ale Škyťák se na ni zle podíval.

,,Dítě? Vždyť je mi patnáct!"

,,Tak promiň, nechtěla jsem se tě dotknout," řekla Locika a natáhla k němu ruku.

,,Víš ty co? Raději už se mě nedotýkej vůbec!" odsekl Škyťák a dál si mnul bouli.

,,Vím, jak to zahojit."

,,Cože?" zeptal se jí Škyťák se zájmem.

,,Dokážu tě zbavit té boule."

,,A jak?"

,,Mám kouzelné vlasy, které dokážou uzdravit zraněné."

,,To jako vážně?"

,,Proč jinak myslíš, že by je měla tak dlouhé?" vložila jsem se do jejich rozhovoru, abych Škyťáka přesvědčila o tom, že nám Locika s Jackem nechtějí nic udělat.

,,Necháš mě tě vyléčit? Prosím," zeptala se ho opatrně Locika.

,,No tak dobře. Když na tom trváš," odpověděl jí Škyťák s úsměvem. Locika dlouho neváhala a začala pramenem svých vlasů obmotávat jeho hlavu. Když byla hotová, zavřela oči a začala zpívat.

,,Kvítku, hvězdo má,
sílu probouzej.
Zpět nech běžet čas,
to co bylo mé, mi dej.
Na zpět mi dej."

Škyťák si potom sundal její vlasy z čela a hlasitě vydechl zadržovaný vzduch.

,,Já to nechápu. Jak to, že to tvoje vlasy umí?"

,,Někdy ti to vysvětlím, ale teď je tu ještě jedna věc na vysvětlení," řekla Locika a podívala se směrem k Jackovi, který seděl zády k nám na zemi pokryté sněhem.

,,A co?"

,,Necestuju sama. Doprovází mě Jack Frost."

,,Kdo?"

,,Je to strážce. Skoro." Poslední slovo dodala Locika šeptem.

,,Nevím, co je strážce."

,,Strážci jsou kouzelné bytosti, které chrání děti před vším zlým. Jsou to Santa, Velikonoční zajíc, Zoubková víla a Sandman. Jack je jeden z nich. On přináší dětem v zimě sněhové radovánky. Proto je tady všude sníh." Locika se mu to snažila vysvětlit, ale nevypadalo to moc nadějně.

,,Támhle na zemi sedí Jack Frost. Ovládá sníh a led a cestuje s Locikou. Jediné, co od tebe chceme je, abys na něj věřil. Pak ho uvidíš," vložila jsem se do rozhovoru a Škyťák se pousmál.

,,Tak dobře," s těmito slovy zavřel oči a představoval si Jacka.

Pohled Škyťáka

Poté, co jsem otevřel oči, jsem uviděl kluka, který k nám seděl zády a přes hlavu měl nataženou kapuci. V ruce svíral dřevěnou hůl. Pomalu jsem k němu přišel, zatímco mě Merida s Locikou sledovaly. Položil jsem mu ruku na rameno a sedl si vedle něj.

,,Já na tebe věřím." Jack si sundal kapuci a podíval se mi do očí. Měly ledově modrou barvu a jeho vlasy byly bílé jako sníh. Pousmál se a podal mi ruku. Já mu podal svou a stiskli jsme je na znamení nově vzniklého přátelství.

,,Díky kámo, cením si toho." Pustil jsem jeho ruku a najednou uslyšel blížící se těžké kroky. Jakmile jsem se otočil, abych se podíval, co dělá ten hrozný zvuk, skočil na mě Bezzubka, srazil mě na zem a olízl mi tvář. Všichni jsme se začali smát a já se zvedl a pohladil ho na hlavě.

,,A co budeme dělat teď?" zeptala se Locika. Všichni jsme pokrčili rameny.

,,Půjdeme dál, ne?" řekla Merida a tím začala naše dlouhá cesta za dobrodružstvím.