What if was all different?

20. Kapitola

Pohled Škyťáka

Potichu jsem se plížil mezi stromy ke Stínovi s mečem v ruce, abych ho zabil. Jack vypadal bezradně. Zesláble ležel na kameni a ztěžka dýchal. Měl několik modřin na obličeji a z nosu mu tekla krev. Merida se snažila něco udělat, ale přes běsy kolem ní ani neviděla na druhou stranu.

,,Tak kde je?!" vykřikl Stín a vrazil Jackovi pěstí. On se na něj ale jen podíval a slabě se usmál.

,,Abych ti to řekl, musel bys mě zabít."

,,Vážně? A co místo tebe tohohle?" zeptal se Stín, v mžiku přiletěl ke mně a přirazil mě ke stromu. Ani se nemusel ohlédnout a přesně věděl, kde jsem. Chytl mě pod krkem a vyzvedl do vzduchu. Začal mě silně škrtit.

,,Škyťáku, nedělej to!" vykřikla Merida. Nevěděl jsem, co dělat. Strašně jsem se bál, že mi něco udělá nebo mě zabije.

,,Takže?" zeptal se nedočkavě Stín a pevněji sevřel stisk.

,,Je ve vesnici nedaleko odsud směrem na jih," řekl jsem slabě a Stín povolil stisk, takže jsem spadl na zem.

,,Jdeme!" vykřikl Stín směrem k běsům a ve vteřině byl pryč. Merida ke mně přiběhla a pomohla mi vstát.

,,Jak jsi mohl?"

,,Nevěděl jsem, co mám dělat! Vždyť mě chtěl zabít!"

,,Ne, nechtěl," řekl Jack a sedl si na kameni. Při tom si držel místo na břiše, kde se mu roztrhla mikina a tekla krev. ,,Chce jen Lociku. Vám dvěma by nic neudělal."

,,O čem to mluvíš?" zeptala se Merida a opatrně mu pomohla vstát, zatímco jsem hledal Bezzubku. Temný mrak se mezitím rozplynul a na nás opět zářilo slunce.

,,Stín mě chce dostat na úplné dno, aby mě snadněji zabil a pak i ostatní strážce."

,,A proč tě tedy nezabil teď?"

,,Asi si chce každou smrt pořádně užít až do poslední kapky. Pojďte, musíme za Locikou, než se k ní dostane."

,,Snad teď nechceš jít znovu bojovat?" zeptal jsem se ho a zamával na Bezzubku, aby přišel za námi.

,,Co jiného mi zbývá potom, co jsi mu řekl, kde je."

,,Vážně mě to mrzí. Zpanikařil jsem."

,,Jo, o tom si promluvíme, až budeme zpátky ve vesnici."

Pohled Lociky

,,A to sis ty vlasy umývala dvakrát týdně? Každý den ve tvém životě? To ti vážně nikdy nedošly nervy?" zeptala se Mary, když mi rozpletla vlasy a česala je svým hřebenem.

,,Věř mi, že Merida to párkrát už vzdala, ale naštěstí mi Sever dal na Severním pólu takovou mast. Když jí potřu vlasy, nemusím je umývat."

,,Počkej, Sever je Santa nebo je to ten žlutý mužíček, co přináší sny?"

,,Santa. Ten mužíček je Sandy. Je moc milý, ale nemluví."

,,Jak to?"

,,Nevím, to mi neříkal," řekla jsem a obě jsme se tomu začaly smát. Ještě jsme si chvilku povídaly o tom, co se nám přihodilo na cestách, ale pak se ozval křik ze zahrady. S Mary jsme vyběhly před dům, kde Toby a Billy stáli tváří v tvář Stínovi.

,,Odveď je dovnitř. Tohle se mi nelíbí. Zůstaňte tam, dokud ti neřeknu," pošeptala jsem Mary a šla jsem ke Stínovi. Přišla jsem ke klukům, pohladila je po vlasech a ukázala jim, že mají jít za mámou. Naštěstí to pochopili a šli s ní dovnitř. Já teď stála jen pár centimetrů před Stínem a sledovala každý jeho pohyb.