What if was all different?

4. Kapitola

Pohled Lociky

,,Už když jsem byla malá, tak mě matka varovala před světem. Vyprávěla mi, že když jsem byla dítě, chtěli mě lidé ostříhat. Proto jsme se musely schovat ve věži, kde jsem žila osmnáct let a nikdy nebyla venku. Každý rok v den mých narozenin jsem viděla z věže světla. Nejdříve jsem si myslela, že jsou to hvězdy, ale když jsem utekla, zjistila jsem, že jsou to lampiony, které vypouštěli v malém království nad jezerem. Tehdy jsem tam byla s jedním... kamarádem. Potkali jsme se úplnou náhodou. On v tom království totiž ukradl nějakou korunu a utekl do lesa, kde našel mou věž. Schoval se uvnitř a já byla tak vystrašená, že jsem ho praštila touhle pánví po hlavě."

,,Vážně? Umíš se ohánět... pánví?" zeptal se Jack a vyprskl smíchy.

,,Dobře. Chápu, že je to hodně směšné a neuvěřitelné zároveň, ale nech mě to dopovědět. Nicméně, když omdlel, tak jsem mu schovala jeho tašku s korunou a pak se s ním dohodla, že mu ji vrátím, když mě vezme za těmi světly. Po cestě jsme se sbližovali, zjišťovali, že toho máme hodně společného a tak. Když jsme v den mých narozenin přišli do království, půjčili jsme si loďku a vypluli na jezero dívat se na lampiony. Bylo to neuvěřitelné, jak kolem nás létaly lampiony a my dva zjistili, že se vlastně máme rádi. Chtěla jsem ho políbit, ale on najednou chtěl jet ke břehu. Řekl mi, že bude všechno v pořádku a že se za chvíli vrátí. Dlouho jsem čekala u břehu, ale pak přišli dva muži a řekli mi, že mě a mé vlasy vyměnil za královskou korunu. Nechtěla jsem tomu uvěřit, ale pak jsem uviděla loď, ve které můj přítel odplouval pryč. Chtěla jsem mužům utéct, ale pak se tam objevila matka a praštila je klackem, až omdleli."

,,Asi už víme, po kom to máš."

,,Haha, hrozně vtipný. Abych to dořekla. Matka mě přemlouvala, ať se s ní vrátím do věže, ale já jsem nechtěla a utekla."

,,Páni, to je mi líto," řekl a objal mě kolem ramen, ale já jsem ucukla, protože mi přejel mráz po zádech. ,,Promiň, že tě ještě víc studím, ale nedokážu to ovlivnit."

,,To je v pořádku. Jen je mi trochu zima." Vzala jsem ho za ruku a vrátila ji na své rameno. Viděla jsem, jak se Jack pousmál.

Pohled Jacka Frosta

,,A co ty? Jaký je tvůj příběh?"

,,No nevím jestli ti ho mám povídat. Je dost smutný."

,,Prosím."

,,No tak dobře. Dřív jsem byl obyčejný kluk. Moc si toho nepamatuji, ale vím, že jsem měl mladší sestru. Jednou v zimě jsme šli bruslit na jezero. Hráli jsme na babu, ale najdou pod mou sestrou křupl led. Vzal jsem klacek, co ležel kousek ode mě a povedlo se mi s ním sestru zachránit. Přitom jsem ale šlápl na prasklinu a led se pode mnou prolomil a já se utopil. Naštěstí byl ten den Měsíc v úplňku a zachránil mě. Nepamatoval jsem si, co se stalo a kde jsem se tam vzal. Věděl jsem jen jedno. Že jsem Jack Frost. Postupně jsem zjistil, že dokážu ovládat led a sníh, že umím létat a že s každou zimou přináším sněhové radovánky. Ježdění na saních, koulovačky, stavění sněhuláků. Jediné, co se mi zhnusilo, byli lidé samotní. Nikdo mě totiž neviděl. Děti na mě nevěřily. Jediné, co mě dělalo šťastným bylo to, že jsem každou noc viděl strážce odvádět svou práci. Sandy ze svého mráčku posílal sladké sny, Zuběnka se svými Zubínkami braly dětské zoubky a vyměňovaly je za mince, Santa se každé Vánoce vkrádal do domů a schovával dárky pod stromečky a do ponožek nad krbem a Zajda o Velikonocích schovával barevná vajíčka na zahradách a v parcích. Všechno to bylo krásné a perfektní a zdálo se, že se nemůže nic pokazit. Pak ale přišel Stín. Taky se mu říká Bubák a má za úkol přinášet zlé sny a strach. Právě před ním strážci chrání malé děti. Jednoho dne se všichni strážci sešli na Severním pólu, aby viděli, jak Měsíc zvolí nového strážce. Byl jsem to já."