What if was all different?

46. Kapitola

Pohled Jacka Frosta

Tak jsme tu s Locikou byli zas. U věže. Locika se chtěla naposledy vidět s matkou než bude korunována. Merida a Škyťák se rozhodli zůstat v paláci a zabydlet se. Nevíme na jak dlouho, ale rozhodně do té doby, než se všechno nevyřeší. Chtěl jsem tu ještě zůstat na pár dní s Locikou, než budu muset odejít, ale zatím se mi nenaskytla příležitost, kdy to Locice řeknu.

,,Pomoz mi nahoru," řekla Locika, když jsme přišli ke zdi věže. Vzal jsem ji kolem pasu a vyletěl s ní k oknu, do kterého jsme vlétli. Gothel zrovna stála v kuchyňce a něco vařila.

,,Matko," řekla naštvaně Locika a přistoupila blíž. Pánev, kterou si přinesla jen, aby se přinejhorším mohla bránit, položila na stůl. Gothel se lekla, otočila se a oba si nás změřila pohledem. Takže mě viděla.

,,Lociko, kam ses to zatoulala? Všude jsem tě hledala, když jsem přišla, ale ty nikde." Přišla blíž, aby Lociku objala, ale ona jen couvla zpět ke mně. Gothel to pochopila a zastavila se. ,,Bála jsem se o tebe."

,,Vážně? Nebo ses spíš bála o sebe?"

,,Co tím myslíš?"

,,Nesnaž se hrát hloupou. Celý život jsem to měla před sebou a neviděla jsem to. Nechápu, jak jsi to mohla udělat?"

,,Lociko, já nevím, o čem mluvíš." Teď už jsme já i Locika jasně pochopili, že to na nás hraje.

,,Byla jsem dítě! V den mého narození ses vplížila do paláce a ukradla jsi mě. Celý život jsi mi zatajovala všechno o lampionech, mých vlasech, proč musím žít ve věži a to, že jsem princezna!" vykřikla Locika a praštila pěstí do stolu. Pánev na stole trochu nadskočila.

,,Lociko, chtěla jsem tě chránit..."

,,Ne, ty jsi jen nechtěla umřít," řekla Locika a otočila se. ,,Pojď, Jacku. Jdeme domů."

,,Domů? Tvůj domov je tady," řekla na poslední chvíli Gothel, když už jsme stáli u okna.

,,To nikdy nebyl," řekla, já ji vzal kolem pasu a vylétli jsme z okna.

Pohled Škyťáka

,,To bylo hezké, že nás tu její rodiče nechali, i když nás vůbec neznají," řekla Merida v mém novém pokoji, zrovna, když jsem vybaloval.

,,No jo, když jsme jí přivedli dceru," řekl jsem s úsměvem, z jedné tašky jsem vytáhl svou zmačkanou deku a hodil ji na postel. Bezzubka v ten moment zpozorněl a skočil na postel. ,,Ne, Bezzubko," vykřikl jsem spíš zoufale než naštvaně, zatímco mi drak začal deku žužlat a rozkousávat. Rychle jsem mu ji sebral a poslal jsem ho zpátky, kde byl předtím.

,,Vždyť ho nech. Snad bys ho nechtěl nechat ve stájích jako na pólu?"

,,Asi budu muset, ale koně asi nebudou moc nadšeni z draka," řekl jsem se smíchem.

,,Jsme tady!" ozval se hlas zvenku a najednou do pokoje vlétl Jack s Locikou.

,,Tak jak to šlo?" zeptala se Merida a podala mi nějaké věci z tašky, abych je uklidil.

,,Skvěle," řekla Locika ironicky a opřela se o zeď vedle okna.

,,Takže?" zeptala se znovu.

,,Seřvala ji," řekl Jack, když už si byl jistý, že Locika neodpoví.

,,A co jsem měla dělat? Poděkovat jí?"

,,Ne, vždyť si udělala dobře, že jsi jí to vyčetla," řekl jsem a Merida souhlasně přikývla.

,,Jak chcete, ale měla by ses začít připravovat na korunovaci," řekl Jack.

,,Máš pravdu. Kolik mám času?" zeptala se Locika Meridy.

,,Asi dvě hodiny."

,,Pomohla bys mi?"

,,Jasně," řekla Merida a spolu s Locikou vyšly z pokoje.

,,Škyťáku?" řekl Jack a já se k němu otočil s plnou náručí věcí. ,,Nemyslíš, že dělá chybu?"

,,V čem?"

,,Že tak rychle zavrhla svou matku."

,,Já nevím, ale víš, že je to jen na ní, že jo?"

,,Jo, ale přece."

,,Hele, ona už se rozhodla a Gothel už nejspíš nebude chtít nikdy vidět. To už nezměníš," řekl jsem vážně, ale z náruče mi spadl hliněný hrníček. Jack byl ale rychlý a v místě, kde se měl hrníček setkat se zemí, vykouzlil hromádku sněhu. Naštěstí se nerozbil.

,,Asi máš pravdu," řekl a opřel se o svou hůl. ,,Chceš pomoct?"

,,Ano, prosím."

Pohled Lociky

Za dvě hodiny už jsem opravdu stála na balkoně s rodiči a přáteli a na nádvoří pod námi bylo zaplněné lidmi z města. Stála jsem tam ve slavnostních šatech, které jsem si i přes odpor oblékla, třpytivé střevíčky mě tlačily, neposedné vlasy, které se uvolnily z copánku, mě šimraly na čele a ruce se mi lehce třásly nervozitou. Věděla jsem, že se nemůže nic stát, leda by přišel Stín, nebo na nás zaútočil někdo z města, nebo by začalo pršet. Stát se mohlo opravdu všechno a přesně to se mi teď pořád dokola promítalo v hlavě. Ani jsem nedávala pozor, co táta při korunovaci říká. Prostě jsem se jen snažila, aby na mém úsměvu nebyla znát nervozita a strach.

,,Lociko, slibuješ, že království Coronu nikdy nezradíš a budeš jí věrná?" zeptal se mě a následující dlouhé ticho mě vytrhlo z transu.

,,Ano," řekla jsem rychle a celé království začalo hlučně jásat. Táta ke mně přišel a položil mi korunku na hlavu. Mamka ke mně také přistoupila a otec jí nabídl rámě.

,,Jsme na tebe pyšní," řekl táta a než jsem stihla cokoli říct, zezadu mě objímaly tři páry rukou. Otočila jsem se a ostatní objala. Pak jsem kývla na Jacka a přišla blíže k zábradlí, abych viděla lidi z města.

,,Obyvatelé Corony, moc si vážím, že jste mě tak rychle přijali jako vaši princeznu a slibuji vám, že se budu hodně snažit, abych vám vynahradila dobu, kdy jsem tu nebyla. Jako první věc, kterou udělám je, že se celý dnešní den budou pořádat zimní radovánky, které si připravil můj přítel Jack Frost," řekla jsem tak, aby mě slyšeli všichni na nádvoří a co nejvíce lidí za branami. Pak jsem se s úsměvem otočila na Jacka a kývla na něj. On rychle vyletěl na nebe a začal čarovat. Za pár vteřin se k zemi začaly snášet malé vločky a zem na nádvoří se proměnila v kluziště. Lidé se začali znovu radovat a malé děti začaly bruslit.

,,Tak jaký jsem byl?"

,,Úžasný, jako vždycky," řekla jsem a objala ho při pohledu na veselé děti a jejich rodiče, kteří spolu bruslili nebo se koulovali. Merida se Škyťákem se rychle rozběhli ze schodů dolů a já s Jackem za nimi. Na posledním schodu jsem se ale zastavila.

,,Co se děje?" zeptal se Jack.

,,Neumím bruslit," přiznala jsem a Jack se vrátil za mnou na schody.

,,No jo, kvůli Stínovi jsme ani neměli čas na to, užít si nejlepší období v roce. Tak pojď," řekl Jack a vzal mě za obě ruce.

,,Jak víš, že mi to půjde?" zeptala jsem se, ale to už jsem stála na ledě a Jack mě táhl doprostřed kluziště.

,,Prostě to vím," řekl a usmál se. Nejdřív jsem se bála, že uklouznu, ale pak jsem našla rovnováhu a představovala si, že tančím. Užívala jsem si led, jako bych se v tom živlu narodila.