What if was all different?

14. Kapitola

Pohled Meridy

Sandy poletoval kolem nás a nad hlavou se mu měnily tvary z písku. Něco jsem poznala, ale jinak jsem vůbec nevěděla, co nám chce Sandy říct. Naštěstí to Sever všechno dokázal pochopit.

,,Říká, že jsi se narodila z kapky slunečního svitu, ze kterého vyrostla zlatá květina, o které jedna žena věděla, že má léčivé schopnosti a tak jí zpívávala písničku. Květina toho ale uměla víc. Stačilo, když se zazpívala jiná písnička. Ze Sandyho vyprávění hádám, že ty a tvé vlasy jste jediná možnost, kterou Jack má."

,,Ale já neznám jinou písničku. Moje matka mě naučila jen tu, která pomáhá při uzdravování starých a nemocných."

,,Nejspíš ji budeš muset vymyslet. Tu písničku prý nikdo na světě nezná."

,,A jak to Sandy ví, že jsem se narodila ze Slunce?" zeptala se Locika, ale bylo na ní vidět, že Sandymu věří. Sandymu se nad hlavou objevilo několik obrázků a slova se ujal Zajda.

,,Tu ženu prý celý život doprovázel Stín. Při tvém narození byl Sandy s tebou v pokoji, aby se ti něco hezkého zdálo, ale pak se tam objevil Stín."

,,A dál?"

,,Víš, na to už musíš přijít sama. Sandy říká, že je to tvůj osud a nemůže ti jen tak říct, co se stalo, když jsi byla malá," řekla Zuběnka upřímně.

,,Dobře, já... půjdu do svého pokoje. Musím si to všechno utřídit v hlavě," řekla Locika a odešla.

,,Bude v pořádku. Jen je hodně smutná, když se mluví o její mámě. Celý život ji držela ve věži a unikal jí celý život."

,,Jo, my to víme. Sandy nám to řekl," řekl Sever a opřel se o zeď.

,,Nám to říct nemůžete?" zeptal se Škyťák. ,,Neřekli bychom jí to."

,,Je nám líto, ale Měsíc to tak chce," namítl Zajda.

,,Půjdu do svého pokoje a pak za Locikou. Musíme si promluvit. Škyťáku, jdeš se mnou?" zeptala jsem se ho.

,,Jo jasně," řekl Škyťák a šli jsme do mého pokoje. Sedli jsme si na postel a opřeli se zády o zeď.

,,Měla bych se jí jít omluvit za to, co jsem jí říkala dnes ráno o Jackovi. Vůbec jsem netušila, že by to mohlo takhle skončit. Je to moje chyba," vyčítala jsem si, ale Škyťák nesouhlasně pokýval hlavou, sedl si naproti mně a podíval se mi do očí.

,,Merido, neobviňuj se. Tu sněhovou bouři přece vytvořil Jack a my nemohli nic dělat. Sama jsi to říkala."

,,Ale mohli jsme se pro něj vrátit. A já to měla Locice za zlé. Křičela jsem na ni kvůli hloupostem, zatímco Stín obracel Jacka ke zlu."

,,Tak víš co? Nemohla jsi to vědět. Kdybychom se tam vrátili, Stín by nás dostal. A kdyby ne, tak Jack určitě ano. Chtěl nás před Stínem ochránit, abychom varovali Severa a to jsme přece udělali. Stalo se to tak, jak nejlépe mohlo. Teď už to všechno závisí jen na Locice."

,,Asi máš pravdu. Měla bych se jí omluvit."

,,Jo, asi jo. Půjdu zatím k Bezzubkovi," řekl Škyťák, vstal z postele a otevřel dveře.

,,Škyťáku, počkej!"

,,Ano?" řekl a otočil se ve dveřích.

,,Děkuju, že jsi mě vyslechl. Už dlouho jsem si potřebovala s někým promluvit."

,,Nemáš za co. Kdykoli," řekl a usmál se. Usmála jsem se na něj taky a on pak odešel. Ještě jsem nějakou chvíli seděla na posteli, ale potom jsem se zvedla a šla za Locikou. Potichu jsem zaklepala na její dveře a vešla dovnitř. Seděla u psacího stolu a kousala do tužky.

,,Ahoj, můžu s tebou na chvíli mluvit?"

,,Jo, vydrž chvilku," řekla jen a obrátila se zpět k papíru, na kterém byla zaškrkaná slova. Papír byl jimi úplně plný.

,,Prosím, je to vážné," řekla jsem a Locika se na židli otočila. ,,Chtěla jsem s tebou mluvit o dnešním ránu."

,,Jo tak."

,,Lociko, moc mě to mrzí. Ani nevíš jak. Chtěla jsem nás jen dostat do bezpečí. Když jsme se hádaly, plácala jsem samé hlouposti, protože jsem byla sama rozhozená z toho, že jsme tam Jacka nechali. Včera večer mě ani nenapadlo, co by se všechno mohlo stát, ale když jsem viděla lidi v té vesnici..."

,,Merido, počkej. Neříkej to. Chápu, jak pro tebe musí být těžké, být v této situaci, ale mluvením o tom se to moc nezlepší."

,,Já vím."

,,Nicméně... jsem ráda, že jsi přišla. Pomůžeš mi?"

,,Jasně," řekla jsem a usmála se. Nakoukla jsem na stůl a uviděla víc papírů, které byly počmárané. ,,Nejde to?"

,,Ani ne. Nedokážu se soustředit a vymyslet to kouzlo."

,,Co kdybys teď zapomněla na všechno, co se děje tady na pólu a myslela jen na Jacka a na to, jak moc ho chceš zachránit?"

,,To by mohlo pomoct, díky."

Pohled Škyťáka

,,Ahoj, kudy se jde, prosím, do stájí? Je tam můj drak," zeptal jsem se jednoho sněžného muže na chodbě a on mě dovedl až k točitým schodům postaveným ve skále. Poděkoval jsem mu a dál už šel sám. Nakonec jsem dorazil před několik dřevěných vrat a za jedněmi byl Bezzubka. Když jsem otevřel dveře, hned mě srazil k zemi a začal olizovat.

,,Bráško, chápeš to? Merida mi poděkovala, že jsem ji vyslechl a pomohl," řekl jsem mu s nadšením, ale on se na mě podíval nepřítomným výrazem. ,,Ty to nemůžeš chápat. Jsi drak a nerozumíš lidské lásce. Kdyby jsi viděl, jak se k sobě já a Merida hodíme. Už když nás přepadla v lese jsem se do ní zamiloval. Udělal bych pro ni cokoli."

,,Mluvíš sám se sebou nebo s tím drakem?" přerušil mě najednou z mé fantazie Zajda. Leknutím jsem sebou trhl, ale rychle se vzpamatoval.

,,S drakem."

,,Dobrý, já už si myslel, že jsi blázen," řekl a pousmál se. Prohlížel si mě od hlavy k patě a pak se podíval na Bezzubku. ,,To na tom ocasu jsi mu vyrobil ty?"

,,Jo. Ale taky jsem mu to tak trochu udělal," řekl jsem a usmál se. Bezzubka do mě strčil. ,,Můj táta si vždy představoval, jak budu zabíjet draky stejně jako on a většina lidí z naší vesnice. Já je chtěl taky zabíjet, ale nikdy jsem k tomu neměl příležitost. Jednou jsem ji konečně měl a vyrazil s kuší na sítě a sestřelil Bezzubku z oblohy. Když jsem ho druhý den ráno našel, chtěl jsem ho zabít a jeho srdce přinést tátovi, ale nedokázal jsem to. Začal jsem se o něj tajně starat a tak se stalo, že jsem mu vyrobil tuhle náhradní část a spolu jsme se naučili létat."

,,A co se stalo pak?"

,,Pak se to všechno s tátou hrozně zamotalo a já musel s Bezzubkou opustit vesnici, protože jinak by ho zabili."

,,To chápu, prošli jste si toho hodně. Stejně jako Merida, Locika i Jack."

,,Jo, vyprávěli jsme si vlastní příběhy. Líbí se mi tvůj bumerang."

,,Díky. Nevím, co bych bez něj dělal. Je pro mě něco jako tvůj Bezzubka."

,,To věřím," řekl jsem a pousmál se.