Dítě ohně a ledu (#3 Loki & Sigyn) /CZ/ ✔

Tíseň manželů Laufeyson

Věnováno: smile_with_me_cz

* bílé fialky - Kam prchlo naše štěstí, naše naděje?/ V květomluvě je bílá fialka vyjádřením zármutku nad prchajícím štěstím.

*Sigyn*

Vzhlédla k portrétům otčíma s matkou, svého i bratra Jacoba pověšených nad římsou krbu, v němž plál hřejivý oheň jako za jejího dětství. Nepotřebovala se okolo sebe rohlížet, aby věděla, že za ní stojí sofa a dvě polstrovaná křesla čelící sama sobě. Ačkoliv uteklo přes sto osmdesát let, vzpomínala na moderní nábytek své doby, křišťálový lustr plný zapálených svíček i na porcelánové vázy zdobící halu Castle Hill, na nichž si její matka Lydie hodně zakládala.

„V dětství jsi byla rozkošné dítě. Teď je z tebe nádherná bohyně," ozval se jí za zády hlas, který slyšela poprvé v životě. Obrnila se před jakoukoliv slabostí a narovnala se v zádech.

„Ne, pouze polobohyně."

Otočila se a spatřila před sebou statného boha ve zbroji, jenž se svého božství vzdal. Vlasy skoro až zrzavé barvy byly sčesané z čela a spletené do copu ozdobeného korálky. Hluboké vrásky lemovaly hnědé oči i koutky úst nyní mírně zvednuté v úsměv.

„Ne ledajaká polobohyně. Áskalé," zadíval se na ni pozorněji. „Vidím v tvých rysech jistou podobu tvé matky i mou. Podobu člověka a boha."

„Nejste můj otec. Nikdy jste nebyl. A co se týče matky, vynechme ji prosím z naší konverzace."

Zmatením nakrčil čelo. „Ale proč tedy jsi mě vyhledala, když podle tvých slov tvůj otec nejsem?"

„To byl Lokiho nápad, ne můj," zahrála odpověď do outu. Nehodlala se přiznat, že zatoužila kouskem své existence spatřit toho, koho většinu svého života hledala a komu věnovala své myšlenky. Jaké štěstí, že při tom dokáže mluvit. Měla by si to užít, dokud se zase neprobudí jako kripl.

Vé Bórson se rozzářil. „Loki?! Jak se mu vede?"

„Určitě je sám se sebou dost spokojený." Založila si ruce a pokrčila lhostejně rameny. „Jako jeho manželka bych měla být ráda, ale mně je to úplně jedno."

Vé se opájel štěstím a sotva ho dokázal krotit. „Sigyn?! Jste svoji? Och, má drahá, ani nevíš, jak-"

„Něco si ujasníme," vtrhla mu do řeči a zvedla ukazováček do vzduchu. „Zaprvé nejsem žádná vaše dráha, a zadruhé už jimi dlouho nebudeme. Zradil mou důvěru. Několikrát!"

Zesnulý sklopil oči a na chvíli se zamyslel. Onen kratičký okamžik využila, aby si ho prohlédla. Zvědavost zvítězila nad pýchou. Hledala ony podobné rysy v postavě i ve tváři a našla jich překvapeně víc, než očekávala. Jediné, co nedokázala pochopit, proč má oči barvy karmínové, když Lydie je měla modré a Vé hnědé.

Poprosil ji, aby se posadila a pokusila se mu vše vyjasnit. Sám zaujal místo vedle ní a věnoval jí svou pozornost. Ač se jí nechtělo mu vyjevit svůj život, zvláštně na místě, kde zažila tolik bolesti, po pár napjatých vteřinách ticha začala. Její věty byly velice strohé, ale plné vzpomínek.

Svěřila mu, za jakých okolností Lokiho a zároveň Marku Přírodu poznala. Slova o amnézii míjela slova o poznání Ásgardu a své moci. Prostě vylíčila její vztah k Lokimu, než ji zradil s Idunn; o tom, jak přišla o jejich dítě; o Ódinově kruté pomstě a její nevinnosti vůči mrtvé dívce Zeit; Lokiho podlé hře, která ji spolu s povinnosti k bohům vehnala do manželství; o nařknutí z nevěry a ztracení důvěry. Zkrátka hovořila o všem.