Dítě ohně a ledu (#3 Loki & Sigyn) /CZ/ ✔

Zásah norny Skuld - "Ta, která se stane"

K dnešní kapitole přikládám video, které dojme každého fanouška Lokiho... ❤

Věnováno: Anett142

*Loki*

   Jakmile za ním zapadly dveře předpokoje, zhroutil se na ně zády. Pryč byla maska vyrovnanosti a klidu. Zkřivil tvář ve stejný moment, kdy si hlavu vložil do dlaní. Fyzická mysl se ocitala v plamenu horkosti. Cítil každý její záhyb, jenž bolestí tepal. Žaludek se mu pod náporem bolu obracel, oči nemilosrdně trpěly. Zasténal a dlaní si je zakryl.

Do Helu, přišlo to tak náhle a nečekaně! Netušil, co se stalo. Obyčejně migrénami netrpěl. Už cesta sem ho stála nezměrnou výdrž a energii. Nechtěl nic jiného, než si lehnout a spánkem se od toho šílenství osvobodit. Netoužil se hýbat, ale pýcha ho donutila po paměti šátrat kolem sebe, aby našel dveře do své komnaty. Neměl odvahu pokoušet štěstí a kouzlit za možnosti, že by krutá bolest eskalovala.

Volnou dlaní oťapkával stěny, dokud po několika krocích neucítil hrany pootevřených dveří. Skvělé! Teď překonat ty zatracené metry k posteli stojící mu nyní po levé ruce. Riskl a vrhl se do prázdnoty komnaty s očekáváním, že každou chvíli holeněmi zavadí o rošt. Ovšem nestalo se tomu tak.

„Loki?! Co to vyvádíš?"

Jindy líbezný hlas se mu nepříjemně prorval skrze ušní bubínky. Znovu žalostně zasténal a pokoušel se pravidelně dýchat, aby se uklidnil. Otevřel opatrně jedno víčko a koukl před sebe, kde se rozprostíraly bílé závěsy mezi sloupovím. A za nimi na něj z vany civěla Sigyn v obležení mýdlových bublin. Do Helu, spletl jsem si komnatu!

„Lok-" zastavil ji zvednutou dlaní.

„Mluv tišeji."

„Co se děje?" špitla, ale slyšel ji, jako by postávala vedle něj. „Pojď ke mně."

Zrádné nohy udělaly první krok, aniž by to mohl korigovat. Připadal si jako vystrašené zvíře, které hledá úkryt. Jak nízké a potupné! Ale tělo převzalo iniciativu a ego zůstávající v komnatě se k nim vzdorem otočilo zády.

„Ještě jeden krok. A teď si opatrně čupni. Pod rukama ucítíš hranu vany," naváděla jej nehlasně. Sklonil se a přesně, jak řekla, nahmatal obroušený kamenný okraj. Uslyšel zlověstné šplouchání vody. To ho donutilo se odtáhnout.

„Neboj. Ani jediná kapka vody se tě nedotkne. Jenom se k tobě přesunu. Co se vlastně děje? Jsi bledší než obvykle."

Její starost a péče působily jako balzám, ale nikoliv jako lék. Uklidnil se a sedl si. Neviděl nic jiného než oranžovočernou divočinu svých zavřených víček, ale vnímal ji svým bytím, jak se k němu blíží. Vůně pomerančových květů polechtala čichové buňky. Tentokrát mu to bylo nepříjemné.

„Já nevím. Z ničeho nic mě přepadla bolest hlavy."

„To zřejmě bude dost silná bolest hlavy, když vypadáš takhle."

„Mně je jedno, jak vypadám," zavrčel krotce. „Chci si jít lehnout. Vlastně nevím, proč jsem sem šel."

„Počkej chvíli. Možná bych ti mohla pomoct."

Voda se opět probudila k životu, čímž sebou pudově hrkl. Pln utrpění z bolesti si chytil hlavu do dlaní. Jako by mu srdce bušilo v mysli a tisíce střepů se do něj zapichovalo. Tohle nemohlo být jenom tak. Muselo to mít hlubší význam.