Dítě ohně a ledu (#3 Loki & Sigyn) /CZ/ ✔

Trocha hněvu a ještě méně citu

Věnováno: LazyFoxter

*Loki*

„Znovu!"

Zavřené dveře Cvičiště pro privilegované tlumily nárazy mečů. Rozmrzelý z vědomí, že nebude mít soukromí, zpomalil krok. Proč nebojují venku?!

Zatoužil si pročistit hlavu. Zapomenout na nátlak ze strany Rady, nepoddajnost měšťanů a prázdné manželství. Znavený Loki cítil na ramenou těžkou tíhu a měl pocit, že s každým dnem napětí narůstá. Stěží by však přiznal, že je toho na něj moc.

Vztáhl ruku s úmyslem si otevřít, jenže na druhé straně vypukla apokalypsa. Stále častější údery oceli mečů doprovázely udýchané vzdechy i výkřiky. Těkal pohledem po dveřích, zatímco natahoval uši, aby zaslechl víc.

„Tak dělej, sakra. Bojuj, jako kdyby ti šlo o život!"

Ten hlas, chladný a ostrý jako břitva, poznal hned. Dvě svislé vrásky se prohloubily. Jak si vůbec dovoluje ohrozit na životě jeho potomka?!

Náhle se uvnitř rozsypalo náčiní. Nekončící cinkavý zvuk kovu se mísil s tvrdým zaduněním oštěpů a tyčí, nejspíše i stolků. Jakmile vše ustalo, zavládlo ticho. To už Lokiho zvědavost dosáhla kritického bodu. Jeho tělo obtáhla tenká zelená záře, načež osamocená moucha proletěla škvírou pod dveřmi. Posadila se na rám vysoko umístěných oken a sledovala dění pod sebou.

„Znovu," vyřkla přísně Sigyn.

Sif, bohyně války a lehká ženština v jedné osobě, ležela rozpláclá na zádech mezi hromadami cvičných mečů a útočných tyčí. Její zpocený obličej se křivil hněvem i únavou.

Náhle vyskočila na nohy. Gestem a silou si nechala vyjet i druhé ostří speciálního, runami zdobeného meče a vyběhla za Sigyn. Zaútočila, aniž by o sobě dala vědět. Tohle už rozhodně nebyl cvičný boj a Loki, ač to nerad přiznával, začínal cítit nepříjemné mravenčení v zádech, až se křídla pod nátlakem zatřepotala.

Sigyn se jejímu výpadu kvapně vyhnula. Ustoupila stranou a kryla se před vztekem šílící bohyní. Agresivně spolu tančily po aréně, kde se obrovským prostorem znovu nesly jejich námahou prosycené vzdechy. Sluneční světlo se odráželo od ostří mečů, které jednu i druhou ohrožovaly na životě o pouhé milimetry.

„Konečně se trochu snažíš," uchechtla se těsně předtím, než si zase převzala vedení. Tentokrát to byla Sif, kdo se musel chránit, nikoliv útočit.

Přistihl se, že sleduje dlouhé svůdné nohy a silné, avšak o nic méně ženské paže, které s jistotou ovládaly pohyby meče a dávaly bohyni války zabrat. Trup se schovával pod volným, skrz naskrz rozřezaným tílkem. Vlasy měla svázané v přísném drdolu, jenž mu připomínal staré časy Elisy Sigyn, a uvolněné prameny se jí potem lepily ke spánkům a krku.

„Ach!" vykřikla Sif v momentě, kdy ji skolila na zem jedinou, přesně mířenou ránou do břicha. Špici meče jí přitiskla k hrdlu, zatímco si ji prohlížela svrchu. Obě dvě divoce lapaly po dechu.

„Znovu!" Hodila jí zkonfiskovaný meč a svůj od ní odtáhla.

„Ne!" vykřikla a s námahou se posadila. „Jsem tu už pět hodin. Odmítám hrát si na fackovacího panáka."

Sigyn zvedla ukazováček a zakroutila hlavou, stejně tak jako to udělala jemu. „Omyl. Ty si tu hraješ na třasořitku." Nato se temně zasmála. „Nelíbí se ti to?"

Najednou ho do očí udeřil fakt, jak je zlá. Nelíbilo se mu vědomí, že je jiná, než jakou ji znával. Nutil se jí pohrdat, ale vtíravé myšlenky ho přemohly. Co se to s ní stalo? V hloubce své duše ukrýval přání střetnout se tváří tvář se svou Sigyn. Ale na své pošetilé touhy nebral ohled.