Dítě ohně a ledu (#3 Loki & Sigyn) /CZ/ ✔

V časech dobrých i zlých, choti!

Věnováno: kikinka1002

*Sigyn*

Na vteřinu ztuhlé tělo se na úkor zraněného boku prudce zvedlo na nohy.

„Loki!" zvolala, když se vzpřímila na plísní páchnoucí matraci. Zbytečně, nezastavil se. Cípy kabátu zavlály kolem otevřené mříže a zmizely za zdí cely.

Netušila, jestli ho nechat, nebo jít za ním. Jenže po všech těch tajemstvích, které kolem sebe nastražili jako betonová svodidla, se zamračila a plná odhodlání čelit jeho vzteku se postavila. Nemohla ignorovat to, co právě řekl. Oni se už nemohli dál schovávat za zástěnami svých činů, když zpoza nich po tom druhém tajně pokukují. Zraňují se, protože jim to velí jejich pýcha. Už takhle dál nedokázala žít, stejně jako Loki. Bylo na čase si promluvit, ať to bude stát cokoliv! Bála se provést první krok, ale teď ví, že už to nebude naprázdno. Netušila, co přesně způsobilo změnu v jeho emocích a přáních, avšak jiskra zažehnutá jeho slovy se stala příliš cennou, než aby ji nechala vyhasnout.

Našla ho podle zvuku kroků v druhé cele. Nepravidelné zdi se vrásnily do hlubokých stínů, kde jako levitující figuríny vyčkávali její démoni se svými pařáty. Strachem polkla a už se raději neohlížela. Loki krokovat sem a tam jako nervózní zvíře v kleci.

„Mělas spát!"

Musela si počínat opatrně. Buď z jiskry vytvoří mírumilovný oheň, nebo vybuchne sopka a ji spálí na škvarek. „Možná je lepší, že se tak nestalo."

„Nic z toho jsi neměla slyšet. Obelhalas mě a za to zaplatíš!" Z jeho bezcitného tónu ji zamrazilo.

„Loki, vždyť se nic hrozného nestalo. Prosím, uklidni se. Promluvíme si a najdeme východisko."

„To tvoje prosím si strč do prdele!"

Najednou se zastavil. Jednu dlaň položil na zeď a druhou na zranění. Nejspíše mu muselo znovu krvácet, zvláště při jeho rázných pohybech.

Nadechla se s omluvou na rtech, ale zarazila se. Něco těžkého se neslo v prostoru. „Loki?!"

„Vypadni."

Jako hluchá přikročila blíž. „Jsi v po-"

„Vypadni!" vykřikl, až vyskočila úlekem. Než se stihla rozhodnout, jestli zůstat, nebo poslechnout, slabostí se skácel na zem.

„Sakra, Loki!" Vyběhla k němu, ale on ji od sebe zbývajícím vztekem odháněl.

„Co ode mě ještě do Helu chceš?!" zavyl zoufale. „Pokochej se. Skolilas mě na kolena! Do Helu povedlo se ti to, tak se podívej. Pokochej se do syta, ale pak konečně vypadni!"

Ohromená jeho slovy snahu vzdala. Opravdu si myslel, že po tomhle touží? Mít ho v hrsti? Proboha, ani netušila, jak moc se jí brání.

V momentě se začalo jeho tělo chvět. Strnulý Loki náhle netušil, co s rukama. Čelo mu polil pot a skleněné oči, v nichž vždy tkvělo sebevědomí, těkaly kolem sebe plné paniky. Jemnými tahy paží ho objala a přitiskla k sobě. Vnímala, jak se ji snaží od sebe odstrčit. Avšak jeho obvyklá síla zvadla do nepatrných tlaků, které za chvíli zmizely.

„Pššt, Loki. Se mnou jsi v bezpečí."

Držela ho pevně kolem ramen, zatímco ho druhou rukou vískala ve vlasech. Postupně se kolem ní obmotával jako popínavý břečťan a nehodlal pustit. Pohlcen panickým záchvatem jí za zády zatínal dlaně do pěstí. Divoce se třásl. Kroutil jí hlavou v ohbí krku, kam se ukryl před krutostí světa, jako by se v mysli pral sám se sebou. V jednu chvíli ji dokonce objal celou svou silou, až zalapala po dechu. Zaťala zuby a pokoušela se to vydržet, ale každá vteřina spíše přinášela další utrpení, než ústup paniky.