Dítě ohně a ledu (#3 Loki & Sigyn) /CZ/ ✔

Milosrdný trik

1K přečtení... Jste boží!!! Ač si nehraji na čísla, potěší, že můj čas vložený do psaní za to stojí. Moc děkuji za podporu i komentáře 🤗💚🥰😘

Věnováno: kvetka_the_caulie

*Loki *

   Té samé noci, kdy Sigyn uložil s nečekanou něžností do postele, sebou na matraci škubal ze strany na stranu. Napjaté tělo hořelo, dlaně svíraly prostěradlo, jež do sebe vpilo kapičky slaného potu. Všude po komnatě panovala indigová tma, ani měsíc nesvítil, neboť se schoval za mraky Tórové moci.

Mysl silnější než lidská si s Lokim zahrávala, a přesto jen podlehla mocím, které hýbou vesmírem. Záhadné síly, které se vymykají chápání všech mágů. Vzpomínky se střídaly s vidinami Thanose. Předtuchy a obavy splývaly do sebe v obraz zlaté rukavice v držení titána s dračíma očima. Sám Loki klečel u nohou stvůry, jež si říká Spasitel, spoután v řetězech. Nedokázal nic, jenom civět kolem sebe, jak ve větru mizí živoucí bytosti. Sebral do dlaní hrst popela, jenž před chvílí tvořil jeho krásnou Sigyn, zatímco se vítězný ryk Thanosovy armády nesl uhynulou přírodou.

Výkřik doprovázelo děsem bušící srdce. Těkal kolem sebe a s každou další vteřinou v temnotě cítil, že se dusí víc a víc. Pokoušel se kouzlem zapálit svíčku. Trvalo to déle než obvykle, nakonec se však podařilo. V ten okamžik, kdy se ujistil, že je v komnatě na Ásgardu, padl zády zpátky do postele a snažil se vzpamatovat.

Jenže rozbouřená krev, ani rozhárané myšlenky nehodlaly poslechnout. Cévami proplouval strach a zoufalost tak silná, že se mu oči zalily slzami. Ne, nejsem žádný slaboch! osočoval sám sebe zle, a ze všech sil se zkoušel zbavit vzlyku, který se mu dral ven.

Popadl polštář z černého sametu a dusil důkazy své slabosti, které jím otřásaly. Toužil se zbavit obviňování z něčeho, co se nestalo. Ne, on by se přece tomu šílenci nikdy nevzdal dobrovolně! Do Helu uklidni se! Thanos je daleko a ti jeho poskoci taky.

Plný zahanbení věděl, že je za tím mnohem víc. Byly to nevinné životy, které zmařil na Midgardu zcela obrán o svou příčetnost. Ovlivněn Temnotou rozděloval a nechal zabíjet nevinné. Půlka směla žít, ta druhá nikoliv a pouze na něm bylo, kdo v nešťastné polovině bude. Osobně nikoho z nich nezabil, přesto jako kdyby měl na rukách jejich krev. Děti, ženy, muži, bylo jedno, jak moc žadonili, na prvním místě byla spokojenost jeho pána.

Připadal si sám sobě odporný a špinavý. Ty emoce ho doprovázely po celý den, aniž by dostal příležitost jim utéct.

--
*Sigyn*

Doprovázena pážetem vyšla točité schodiště v rohu Gundöldu právě, když dovnitř začali vstupovat první radové. Zaujala jedno ze dvou volných míst na vestavěném patře lemovaném balustrádou a propustila tělnaté páže. Jistě už nebylo kam zabloudit a navíc zasedání Rady patřilo pouze pro zasvěcené uši.

Narovnala si uklidňujícími pohyby sukni barvy švestkové modři. Jednala tak intuitivně, když k ní dolehl šum hlasů o tónu, jenž vás nenechá na pochybách, že jsou někteří podráždění a někteří překvapení. Sama netušila, co si od toho vlastně slibuje. Ale vylákala ji vlastní zvědavost.

Přesunula zrak na mahagonový stůl, jenž se postupně zaplňoval. Když si jí nově příchozí všimli, poklonili se jí s úctou, ač si u všech respektem jistá nebyla. U jiných se zase vylekala jejich zjevem. Však černá pleť s do oranžova rozžhavenými jizvami připomínala samotné peklo! Mraziví obři se neobjevili, zatímco podivní, pastelově zbarvení muži s vlasy vlajícími ve vzduchu se zubili na královnu Ásgardu od ucha k uchu. Raději se začala rozhlížet po ohromné síni, která se skrývala v samotném středu paláce. Vzduch byl těžký a teplý, až se musela ovívat vějířem, ale ne zatuchlý, jak by se očekávalo. Nikde nebyla žádná okna, nikde nevisely závěsy, ani místnost nekrášlil zbytečný nábytek.