Dítě ohně a ledu (#3 Loki & Sigyn) /CZ/ ✔

Někdo to rád žhavé

Věnováno úžasné janijeane

*Loki*

Bez zájmu se zvedl od špinavého nádobí na jídelním stole. Nechal služebnictvo starat se o královský pár, ač v něm netrpělivost bublala jako vařící se voda v kastrolu. Jakmile zaslechl z vedlejšího pokoje šplouchání vody naznačující, že koupel skončila, zaklapl knihu a vzal do dlaní balíček s modrou stužkou.

Pod kouzlem neviditelnosti zamířil ke stolku v koutě komnaty a posadil se, zatímco se plně okouzlen díval skrze poloprůsvitné závěsy na křivku ženských zad. Vzduchem se nesla vůně oleje z pomerančových květů. Nijak sladké a přesto správnými tóny podtrhovala její křehkost i vrozenou tvrdohlavost. Sigyn stoupala po schůdcích vany a třpytivé kapky vody jí stékaly podél páteře k zadečku i níž. Služebné ihned přispěchaly a zabalily svou královnou do plátna a zničily mu tak potěšení z podívané. Jaké plýtvání krásy!

Jakmile ji učesala jedna ze služebných, mezitím co druhá připravila lože, uklonily se a popřály jí dobrou noc. Zdála se mu duchem nepřítomná. Trnulo mu v zádech při pomyšlení, že přemýšlí nad jeho slovy. Důvěřivě jí věnoval kus pravdy, odhalil část své bolesti a teď cítil strach. Ne, strach je silné slovo, spíš se cítil ohrožený... Ale ať si myslel cokoliv, nikdy by nepřiznal své pravé emoce. Ani sám sobě.

Ještě chvíli seděla zadumaně u toaletky, než se zvedla a vešla do komnaty. Zamračil se mrzutostí a gestem odvolal kouzlo.

„Proč chodíš bosa?!"

Hrkla sebou. Otočila k němu tvář, načež sklonila pohled na jeho bosá chodidla, na něž v ráži poukázala. Poté se vrátila zpět do koupelny a oblékla si župan.

„Mně to, na rozdíl od tebe, nic neudělá, škvrně," řekl s úsměškem na rtech.

Zúžila pohled, jejž do něj zabodla. Zdálo se, že se na něco urputně soustředí. Postavila se naproti němu, když v sobě vycítil cizí zásah. Jízlivý škleb se mu vytratil z tváře při vědomí toho, jak to naposledy dopadlo, když se v jeho emocích šťourala. Ale namísto apatičnosti přišlo podivné brnění. Na stovky mravenců jako kdyby ho svrběly pod kůží, kde jako vojáci v řadě zdlouhavě pochodovali do hlavy. Nemůžete se toho zbavit, jenom se ošíváte.

Prudce se narovnal, když v mysli zaslechl: Chci, abys hned odešel! Šok rychle skryl. Ovšem musel by být slepý, aby nezahlédl v karmínech záblesk radosti.

„Koukám, že jsi nezahálela."

Naštvaně vydechla. Co je těžkého pochopit na větě, abys hned odešel? Takový inteligent jako ty by to měl zvládnout levou zadní, ozvalo se mu v duchu vlastním dopáleným tónem.

Došla k prádelníku, z jehož spodní zásuvky vytáhla jakési chlupaté, červenobílé klubko. Posadila se s ním na okraj postele. Dvě svislé vrásky mezi obočím se mu prohloubily, když se z pruhovaného klubka vyklubaly ponožky.

Ty jsi ještě tady?!

„Dobrá," zvedl ruce do vzduchu. „Jestli se mě chceš zbavit, musíš udělat dvě věci. Jinak se od toho stolku nehnu."

To na něm budeš i spát? posmívala se mu. Zjistil, že se mu pokaždé podívá do očí, než znovu ucítí mravenčení. Zvedla se na nohy a nalila si pohár jablečného moštu.

„Když to bude nutné. Zítra si totiž můžu dovolit zaspat."

Ty jsi někdy vážně otravný. Tak fajn, vyklop to, ať to mám co nejrychleji za sebou a můžu jít spát.