Dítě ohně a ledu (#3 Loki & Sigyn) /CZ/ ✔

Epocha kralování rodu Laufeyson (II. část)

Věnováno: Lastien

*Loki*

Probudil se do nejchladnějšího dne v celém roce, jenž vysílí oheň natolik, že o půlnoci vyhasne. Posláním boha ohně je udržovat životodárný oheň v krbech měšťanů a nebezpečný oheň udusit. Když si rozvzpomněl, že dnes v noci poprvé předstoupí před měšťany jako král, udělalo se mu zle. Někteří Ásgarďané ho nedokážou vystát, jiní na něj mají pifku, kvůli změnám, které vyjdou zítra v platnost, a ostatní se cítí ukřivděni, protože jejich milovaný Ódin pro ně znamenal celý svět. Jestli k němu někdo chová sympatie, bude se jednat o velice titěrnou skupinku obyvatel.

Tohle bude ostuda Yggdrasilu! Ani noha se neobjeví na nádvoří. Nechtěl fantazírovat nad výsměchem, který poté přijde. V ten moment ztratí na lesku a důstojnosti. Možná by měl na několik dní poslat Sigyn s malým na Sires, aby je toho ušetřil.

Jenže lidská bohyně nechtěla o odchodu ani slyšet. Snažil se jí to vysvětlit, ale stála si tvrdohlavě za svým. V ten moment přistoupil na druhou variantu. Začal šikovat einherjary, aby přivedli měšťany před palác pod trestem odnětí svobody. Donutí je k poslušnosti, ať už se jim to líbí nebo ne! Nebyla by to ale Sigyn, kdyby za měšťany neorodovala, když za ním přispěchala do vojenského bloku na severní straně paláce.

„Nedělej to, Loki. Všechno tím zničíš."

„Copak ty to nechápeš?" vyštěkl netrpělivě a dál se z výšky díval, jak se einherjarové připravují. „Král je tak silný, jako je silné jeho vojsko. A já jsem silný a všem to taky ukážu."

„Dal si jim svobodu projevu i naději. A teď to chceš zahodit kvůli pár minutám? Tak proč jsi to vůbec dělal?"

Prudce se k ní otočil, napnutý k prasknutí. „Tyhle minuty tobě i Narfimu zajistí bezpečí."

„To máš pravdu, ale jestli se vydáš touhle cestou, budu se muset o vás dva strachovat každý den."

Přistoupila k němu s tužbou ho utěšit. Viděl jí na očích, jak se ho snaží usměrnit, aby se stal vlídným a přizpůsobivým. Tohle nenáviděl!

„Nikdo tě nenutil!" zařval jedovatě, až sebou trhla. Vycítil, že se jí dotkl.

Najednou nevěděl, co má učinit. Ať udělá cokoliv, buď ztratí svou choť, nebo království. Takhle to nechtěl... Nepřál si vybírat mezi láskou a touhou řídit si svůj osud sám. Avšak jenom blázen si mohl myslet, že vyhraje oboje.

„Odejdi, dokud je čas."

Obrátil se zpět k vojákům a Talosovi pod sebou, ale každým svým bytím vnímal pomalé klapání podpatků o podlahu balkónu. Jakmile svou teplou dlaní překryla jeho, opřenou o balustrádu, odhodlaně pozvedl bradu výš.

„Včera jsi říkal, že bys jim byl schopen dát šanci, že bys jim byl otevřen. A dnes, když to můžeš dokázat, se raději vystrašeně uchýlíš k násilí. Pomůžu ti, ale musíš mi důvěřovat."

„Vystrašeně," zopakoval povýšeně a odfrkl si. „Jak mi chceš pomoct? Budeš chodit ode dveří k dveřím a každého ovlivňovat? Raději si sedni a nech to na mých einherjarech."

„Zelenoočko, věř mi."

„Přestaň!" zavrčel mezi zuby. „Myslíš si, že když jsme si padli do náruče, tak máš nade mnou moc? Že mě můžeš milými slůvky ovládat?"

„Ne. Chci jenom pro nás tři i ostatní lepší svět. A možná toho dokážu i docílit. Ale když teď dáš povel, budu bezbranná."

Zarazil se v nastalém tichu, kdy se vojáci shromáždili v pozicích. Talos zaklonil hlavu k balkónu a trpělivě čekal na povolení krále, aby mohl vykonat rozkaz. Najednou mu začala v hlavě svítit varovná znamení. Za tímhle se skrývalo mnohem víc.