Dítě ohně a ledu (#3 Loki & Sigyn) /CZ/ ✔

Tragédie Lokiho z Ásgardu

Věnováno: KaobKa

*Loki*

   Přes průhledné závěsy nakukoval do koupelny královny a tajně ji sledoval. Po koupeli seděla před toaletkou, zabalená v županu. Hlavu si opřela o dlaň a unaveně zírala na svůj odraz v zrcadle. Dlouhou dobu se nepohnula, až připomínala sochu ztrápené duše. Prudce vydechla, rozpustila si zvlhlé vlasy a začala je kartáčovat. Odhrnul si tenký závěs z cesty a vešel dovnitř. Sigyn se na malý moment zarazila, než pokračovala dál.

„Proč vždycky chodíš tak potichu? Chceš mě vylekat? Ale to tě zklamu, protože já se tě nebojím."

Spatřil v zrcadle, jak se jí rty mírně roztáhly do úsměvu. Aniž by něco řekl, napřáhl k ní ruku. Věnovala mu udivený pohled, než mu nakonec podala kartáč. Magií vysušil prameny do posledního vlasu a začal ji česat.

„Dnes večer nesedíš u psacího stolu?"

„Už není proč. Všechno jsem vyřídila," odpověděla a zívla. Že by první noc, o které jí nemusí kapat uspávadlo? „Konečně mám zase čas pro sebe i tebe."

Zpozorněl. „Já myslel, že jsi zařizovala věci pro sebe?"

„Ne, to ne. Přichystala jsem si malé překvapení pro Keth s Dinir. Pak papírování, dopisy, přípravy, sepsání jídelníčku a tak dále, a tak dále. Vlastně jsem skončila včera, ale musela jsem zkontrolovat, že jsem na nic nezapomněla."

Takže ten dům si nepronajímala pro sebe? Podle toho, jakým stylem mluvila o překvapení, zřejmě v tom bylo něco jiného, než si myslel. V momentě zavrhl možnost, že by se po porodu chtěla odstěhovat do města.

„Sigyn?"

„Ano, Loki?" Střetli se očima v zrcadle.

„Je všechno v pořádku?"

„Tak jako vždy. Proč se ptáš?"

„Všiml jsem si, že poslední dobou stále nosíš otcův náramek."

Sklopila zrak k dřevěným korálkům s vyřezávanými runami kolem zápěstí, s nimiž si nevědomky hrála.

„Mám tak pocit, že je pořád se mnou."

Zarazil se. Nejen kvůli tomu, jak se vyjádřila; sklíčeně i nadějně dohromady. Ale i poté, co uzřel platinově bílý pramen na týlu. Neměl tam co dělat. Přesto zářil, jako kdyby ho na něco upozorňoval. Jenže na co? Tak nějak tušil, že na důvod přijde, až bude příliš pozdě.

Následující dny snad jako naschvál plynuly rychleji a rychleji. A k jeho smůle se nezdálo, že by se Sigyn chystala orodovat za svou výsadu zůstat na Ásgardu. Prozatím spolu nemluvili o budoucnosti, ale bylo vidno, že jeho choť po porodu nic neplánuje. Alespoň ne s ním.

Sem tam se zeptal na výchovu syna, jindy zase nadnesl poznámku o příštím létě. Lidská bohyně pokaždé zvážila odpověď, takže z ní nedokázal dostat spontánní reakci. Ač budoucnost s sebou pokaždé přinesla neznámé, nyní si nebyl jistý vůbec ničím. Což ho na tom štvalo ze všeho nejvíc. Potřeboval kontrolu nad svým životem, ale s takovou se jeho osud ocitl v rukách norn.

Třetí lednový den vytáhl Sigyn na procházku do Královského labyrintu. Sníh jim pod podrážkami křupal, zářivé slunce se občas schovávalo za mraky, aby poté opět prozářilo oblohu. Vládlo bezvětří a holé větve tak nehybně trčely do prostoru.

„Máš jistotu, že najdeš cestu ven?" zvedla podezřívavě obočí u ústí vysokých keřů. Levý koutek úst mu vyjel nahoru.

„Nevěříš mi?"