Dítě ohně a ledu (#3 Loki & Sigyn) /CZ/ ✔

Touha po ásgardském trůně

Věnováno: Kajuskaemuska

*Sigyn*

Seděla za psacím stolem a po několika hodinovém spánku a s plným žaludkem se cítila mnohem lépe. Ukazováčkem obtahovala hrany boxu zdobeného ornamenty a přemýšlela o Lokiho daru a jeho úmyslech. Ptala se sama sebe, co ho vedlo k tomu jí něco ulehčit. Překvapilo ji toto milé gesto a zároveň očekávala nějakou past. Nemohlo to být jen tak. Avšak jediného, čeho se dočkala, bylo přání dobré noci a polibek na tvář. Na tvář! Co se to s ním děje?

Hluboce se nadechla, aby si vyčistila hlavu a přišla na jiné myšlenky. Bylo na čase chopit se příležitosti a splnit své vytyčené body. První cíl - prosadit se jako královna, druhý cíl - ovládnout moc bohyně citu. Takže měla před sebou hodně práce.

----------
*Loki*

Ásgardský žalář tvořil pouze jednu, ale podstatnou část podzemního komplexu dlící pod palácem. Ódinova pokladnice skrývala poklady z devíti světů od Teseraktu k Věčnému plameni; mimo jiného se zde uchovávaly mírové smlouvy, vítězné trofeje i na věčnou památku meč prince ásgardského. Ikamander. Oproti Komnatám mistra popravčího se pokladnice zdála jako ráj.

Sebejisté kroky se odrážely od kamene, stejně jako plápolavé světlo loučí. Chladným, pro boha klamu neuvěřitelně příjemným vzduchem se ze žaláře nesla nevole vězňů. Nevšímal si toho a zamířil do jedné z nejvzdálenějších Komnat mistra popravčího.

Sloužily k výslechům i k mučení. Ač je nejvyšší rozsudek trest smrti, za dávných časů ty nejnebezpečnější vězně za jejich bezohlednou brutalitu čekaly hluboké skalnaté kobky. Frigga jeho i Tóra často strašila tím, že jestli budou ještě chvíli zlobit, nechá je tam vsadit. Poté, co jim ke spaní vyprávěla legendy o živých mrtvých, kteří tam zůstali a kteří se stále z temna ozývají, okamžitě zkrotli.

„Á, Vaše Veličenstvo," ozval se hrubým hlasem mistr popravčí. Vše; ostré rysy, jizvy i ledové oči, z něj křičelo, jak drsný a nemilosrdný dokáže být. Horal s ohromnými bicepsy a vyholenou hlavou se uklonil se sekerou z hematitu a onyxu v ruce.

„Promluvila?"

Zabouchl za sebou dveře a přešel skrz Komnatu. Hlubokou tmu prozářily ohně loučí a daly tak vyniknout ženě bezduše visící z řetězů. Díky své malé výšce nedosáhla k zemi. Plavé zacuchané vlasy z části zakrývaly obličej, pro Lokiho velice známý.

„Ani slovo. Už několik dní se ani nepohnula. Řek bych, že je tuhá, ale něco mi na tom nesedí."

„A co?"

„Nevím, prostě něco." Pokrčil rameny a zadíval se na sinalou Angie, jako kdyby do ní chtěl provrtat díru.

Loki na okamžik následoval jeho příkladu. Přestal v momentě, kdy si vzpomněl na jejich děti. To jediné ho s ledovou obryní spojovalo, děti a vzpomínky na společné noci. Jenže ty pro něj přestaly být významné ve chvíli, kdy zjistil, že byla děvkou krále Jötunheimu, Fárbautiho, jenž byl zároveň jeho pravým otcem.

„Odejděte." Rozkaz došel svého naplnění, a jakmile osaměl, založil si ruce. „Já nejsem Ódin a zdá se, že jsi nepřesvědčila ani mého mistra popravčího."

Ochablá hlava se najednou zvedla a popelavá pleť ožila barvou. Víčka se otevřela a propustila na svět topazové oči ve stejnou chvíli, kdy se ozval nakřáplý hlas: „Je chytřejší než ten před ním. Dá raději na intuici než na zbrklost. To se o jiných říct nedá."

„Ovšem."

Všeotec byl natolik zaslepen, že při oběšení Jotüna zapomněl na důležitou věc - smrtí mizí z těla i magie. Angie ovládala nízkou magii, jejímž jediným umem je měnit podoby, a to natolik věrohodně, že si myslíte, že se koukáte na mrtvolu. Při opravdové smrti se vyjeví její pravá podoba ledové obryně. Pouze Frigga po oběšení nadnesla námitku, že není něco v pořádku. Ale Ódin spokojen sám se sebou už nechtěl slyšet ani slovo.