Dítě ohně a ledu (#3 Loki & Sigyn) /CZ/ ✔

Vděk trůnu Ásgardu

Věnováno: SmailEvropy

*Sigyn*

Sídlo Valhally, kam se dostanou pouze ti, již zemřeli statečnou smrtí, se rozkládalo vysoko na vrcholku hory uprostřed ničeho. Kupolovité věže ze zbroušeného křemene se klenuly jedna přes druhou a hrdě odrážely sluneční světlo. Prostorem se neslo sršení vodopádu a smích těch, kteří se bavili v krásách upravené zahrady.

Zvědavě natahovala krk, aby je zahlédla, ale krom dvou blížících se osob, nikoho neviděla. Zvláštní. S úmyslem překročit hranici mrtvých se ohlédla přes rameno, ale Lokiho už spatřit nemohla. Setřela protivné slzy a vykročila vstříc osudu.

Netušila, co ji zastavilo dřív. Jestli překřížená obrovská kopí, která jí znemožnila vstoupit, nebo šok, že ji přišly přivítat dvě známé tváře.

„Vé?! Friggo?"

Oba dva se na ni usmívali, jako by je smrt udělala šťastnějšími. Kéž by to takhle mohla cítit i ona. Avšak vše, co ji mohlo učinit šťastnou, dlelo mezi živými.

„Je pro tebe příliš brzy, dcero má. Přesto jsem rád i za tuhle chvíli, abych tě mohl opět pozdravit." Proč ji jeho slova dojala? Možná, že kdyby alespoň na pár let mohla poznat, jaký by byl otec, pochopila by to.

„Brzo?! Jak to myslíš? Vždyť jsem zemřela."

„Ne, má milá snacho," zavrtěla šlechetná Frigga hlavou. „Někdo, kdo tě miluje, tě nenechá tak jednoduše odejít. Pozdravuj ode mne mé syny a vnoučka."

Něco tady bylo hodně špatně. Zlatá vysoká brána se začala zavírat. Chtěla ještě promluvit, ale nemohla. Výjev před ní se začal vytrácet do černočerné tmy. Náhle ztratila půdu pod nohama a propadala se pořád hlouběji, aniž by věděla kam. Křičela, ale z jejích úst nevyšel jediný výkřik. Žádný konec, žádná naděje, žádné hranice.

Zdálo se to jako věčnost, kdy stála na prahu honosné brány Valhally. Duté ticho vystřídaly povědomé hlasy. Čím více se blížily, zapomínala na to, co se událo. Sebrala všechny své síly a trhavě otevřela víčka.

„Královno, slyšíte mě?"

Než stačila odpovědět, u ucha jí luskly prsty. V tichu se to zdálo, jako by jí u hlavy vybouchla petarda. Trhla sebou i poté, kdy se obdobný pazvuk objevil na druhé straně. Přimhouřila zrak, když se jí silné světlo zabodlo do očí. Vnímala slzu stékající po spánku, jak odporné to bylo.

„Skvělé, reaguje. Řekněte mi, bolí vás něco?"

Bolest?! Konečně se začala zajímat o své údy. Jako kdyby na nich ležel ocel a beton, nebyla schopná se pohnout. Nebo sama vážila několik tun? Tělo jí celé brnělo na stejnou notu, nic nevyčnívalo, ani se nezdálo, že by jakékoliv zákoutí zůstalo ušetřeno. Jenže čeho přesně?

„Připadáte si otupělá?"

Výstižněji by to nepopsala. Neohrabaně se pokoušela kývnout na souhlas. Snad to Sulie pochopila, když přešla k další otázce. Tentokrát jí šlo kývání mnohem lépe s vidinou, že jí suchým hrdlem protečou životodárné doušky vody.

„Mohl byste jí zvednout do sedu? A držte jí zátylek. V podstatě se znovu narodila a je zesláblá, aby udržela hlavu vzpřímeně."

Aniž by tomu dokázala odporovat, studená síla ji vyzvedla do sedu, jak jí bylo řečeno. Zahleděla se do smaragdových očí a v momentě ji zaplavily emoce, které doteď spaly. Strach z bezbrannosti se v Lokiho náruči rozplynul, ale nahradila ho starost. Co se stalo, že vypadal tak strhaně? Toužila vyslovit jeho jméno, ale sotva pootevřela ústa. Tak moc se snažila, bohužel bez úspěchu.