Dítě ohně a ledu (#3 Loki & Sigyn) /CZ/ ✔

Skrytý význam darů

👋👋👋 Pojďme na malou chvíli zapomenout na COVID-19...

Věnováno: VlastaBarnov

*Sigyn*

Polehávání začalo vyčerpávat její zásoby na přemýšlení. A z nudy ji nedostal ani stereotyp kontrol. Vzbudit, vyprázdnit, ohmatat břicho, spolknout léčiva, zodpovědět otázky, najíst, napít, spát. Ale nedokázala spát déle než hodinu.

Venku panovalo vedro. Nechala si zavřít okenice a zatáhnout většinu závěsů. V místnosti se udrželo světlo a jakžtakž i přijatelný vzduch. Pokaždé když pila pohár vody, musela tiše poděkovat, že si v ní nemusí louhovat sáček čaje. Možná by je nařkla, že si na Ásgardu tajně udržují ledničku, aby se alespoň pobavila. Ovšem při pohledu na přísný obličej vrchní léčitelky se o to nepokusila.

„Co mi je?"

„Přepínala jste se. Musíte odpočívat." Hlas Sulie byl strohý.

Zeptala se ještě dvakrát během dne, ale dostala vždy stejnou odpověď. Nelíbilo se jí to, ale musela uznat, že to není zase tak scestné vysvětlení. Která žena by na začátku čtvrtého měsíce těhotenství máchala mečem? Nejspíš to vážně přepískla. Na svou obranu by řekla, že za dané situace neviděla jinou cestu. Věděla, že kdyby měla možnost se rozhodnout ještě jednou, nic by neměnila.

Spolkla poslední sousto ze skrovného pokrmu, který musela jíst neustále. Takže byla nanejvýš ráda, že ho je málo.

„Dobrá, královno. To pro dnešek bude vše." Zavřela složku a předala ji jiné ženě ve stejnokroji, jejíž brož ukazovala na její postavení. „Léčitelka Reba vás bude kontrolovat až za tři hodiny. Pokud byste cítila bolesti, okamžitě to hlaste. Pokud budete mít hlad, žízeň nebo jiné požadavky, pomocnice to zařídí. Prosím vás, abyste prozatím nevstávala anebo se jinak napínala."

„Nebojte se, na to se vážně cítím ještě slabě."

Sulie kývla na srozuměnou. Pomocnice jí sborově popřály dobrou noc a vrchní léčitelku ze dveří následovaly jako kuřátka svou matku. Náhle se však všechny zarazily.

„Co to má být?" zeptala se Sulia někoho, kdo stál skrytý za zdí. Mužský hlas něco odpověděl, ale neslyšela přes šuškání co.

„To snad...! Máte minutu. Královna musí odpočívat a nikdo ji nesmí rušit."

Jako na povel do komnaty vešel zástup pěti pážat a každý v ruce nesl porcelánovou vázu s kopretinami a lučním kvítím. Páže s olivovou pletí, které nejspíše mluvilo s vrchní léčitelkou, zadalo přesné instrukce, kam vázy postavit. Poté se obrátil tváří ke královně, která nedokázala uvěřit svým očím.

Uklonil se, než pronesl: „Dar od Jeho Veličenstva."

„Dobrá, a teď běžte," vyhnala je Sulie nakrknutě. Proč je dneska taková?! Nikdy se nechovala takhle zahořkle.

Páže jejího manžela, oholené a ustrojené jako ze škatulky, na rozdíl od ostatních neposlechlo jejích slov. Snad měl své rozkazy, které musel splnit. Přešel k nejbližší váze na stolku a chvíli si květiny prohlížel, než vytáhl nejkrásnější kopretinu, jíž jí podal spolu se vzkazem. Přijala je jako náměsíčná. Sledovala záda mladého muže, dokud nezmizel a dveře se nezavřely.

Spěšně kartičku rozložila, kde bylo černým inkoustem psáno: To, že jsem odešel, neznamená, že ti zmizím z mysli. Zatetelila se radostí.

Přičichla si ke kopretině a plnými doušky nasávala její vůni. Vnímala aroma léta a silic rostliny. Zavřela víčka a přenesla se na louku pokrytou smaragdovým kobercem z trávy. Cítila slunce a šimravý větřík na tváři, který by ji osvěžil. Utekla na moment ze zajetí čtyř zdí a byla mu za to neskonale vděčná.