Dítě ohně a ledu (#3 Loki & Sigyn) /CZ/ ✔

Červený tulipán (soutěžní povídka)

Jak jsem slíbila, zde je má soutěžní povídka, která se umístila na 2. místě v kategorii próza 20 a více let./ Jelikož víte, jak vypadá červený tulipán, házím do medií obrázek alstromérie. 💙💚

V prázdnu chladného prostoru se zjevil safírově modrý kouř, jenž líně houstl za spirálovitého pohybu. Uhranutě se zatajeným dechem sledovala oblak, jak s sebou do vzduchu bere spadlé listí. Věděla, že kouř se prudce zvedne do výše, než se jako pára nad hrncem vypaří, a suché listí s nehlasným křupnutím spadne zpět na žulové nebo kamenné náhrobky. Přesto se znovu nechala uchvátit krásou, která by úzkoprsé dospělé vylekala.

Jakmile ho však zahlédla, trhla sebou za kmen statného dubu. Drsná kůra Anabel tlačila do mléčně bíle pokožky čela, jak se o něj opírala. Jenže nepříjemná bolest se stala bójkou, jež ji ujišťovala, že se to opravdu děje. Od svých sedmi stála každý rok na den dušiček v koutě odlehlého hřbitova, kde nejmladší datum úmrtí čítal květen roku devatenáct set dvacet tři, a přesvědčovala se, že není blázen.

Srdce dospívající dívce divoce bušilo do žeber a nohy oděné v džínách měkly slabostí. Dnes se ale nechtěla nechat vystrašit sama sebou. Ano, letos se chopí příležitosti! Odhodlaně udělala krok do strany, aby vyšla z bezpečí svého úkrytu. Tolik obrazů blízké budoucnosti jí prolétlo hlavou, až zkoprněla. V záři pozdního slunce civěla na muže v čokoládově hnědém roláku a stejném vlněném kabátě, co loni, a netušila, jak jej oslovit. Snad vytušil její přítomnost i ostýchavost, která jí svírala vnitřnosti.

„Jsem poctěn, že tě konečně poznávám, minkarre." Vřelý sametový hlas pohladil rozdrásané nervy, jako by jim nabídl teplé kakao, jež Anabel milovala.

Ticho proťalo šustění listí, jak mezi nimi pomalu krátila vzdálenost. V mysli jí lítaly desítky otázek, které mu toužila položit. Část jejího nitra si přála, aby toho byly svědky ostatní dívky ze sirotčince, jež se jako malá snažila zaujmout příhodou o záhadném muži. Anabel velice zklamalo, že jí nevěřily. Měly ji za pomatenou a vychovatelky to přisuzovaly šoku z autonehody.

„Minkare?! Kdo jsi? A nelži mi, protože...," znejistěla. „Protože to se nedělá."

Pobaveně se pousmál. Zvedl svůj zrak od kamenného náhrobku, kam každý rok položí svazek pomněnek. Nikoliv ledajakých, ale skleněných, v nichž se zapadající slunce třpytivě odráží a vytváří duhová spektra. V prvotním šoku se zarazila, jakmile spatřila tak tmavě modré oči jako podvečerní obloha. Větřík mu cuchal husté ryšavé vlasy, které byly u kořínků černé, a Anabel si uvědomila při pohledu do jeho oválného obličeje, že musí být jenom o něco málo starší než ona.

„Jsi zábavná a máš pravdu, minkarre. Bojím se ale, že když ti řeknu, kdo jsem, už tě nikdy neuvidím. Obvykle to ostatní vystraší. A já bych nerad přišel o tvou milou společnost."

Byl tak poutavý! Proč již dříve nenašla dostatek odvahy s ním mluvit? Místo toho se k hrobu patřící Ann Taussig připlížila až potom, co ho kouř obalil a odnesl z reality. V jedenácti si chvějící ručkou jednu pomněnku pro sebe vzala, ačkoliv jí do hlavy neustále vštěpovali, že krást se nemá. O rok později a následující dušičky taktéž našla vedle svazku oranžově žíhanou alstromerii a ona s dětskou radostí usoudila, že ji daroval pouze jí. Stal se z toho první dárek, který dostala od smrti svých rodičů. Madam Tefr, pracující v sirotčinci, si zakládala na umění a nebylo dne, kdy by nevyslovila jednu ze svých mouder. Jednou při kreslení poznamenala, že každá rostlina má vlastní symboliku. Když se jí zvídavá Anabel zeptala na alstromerii, odpověď zněla jednoznačně: přátelství. Neznámý mladík tak v osamělém děvčeti rozdmýchal hřejivý plamen, jenž jí dával sílu žít v ponurém životě.