Dítě ohně a ledu (#3 Loki & Sigyn) /CZ/ ✔

Střepy duše

Věnováno: xSherLokiAnx

*Loki*

Dva páry očí hypnotizovaly dveře na vrcholu schodiště. Zbývala jim poslední nevyhořelá louče, která je balila do plápolavé bubliny světla. Z těžkého vzduchu vymizela vůně jídel a namísto nich chřípí nosu štípal smrad rozkládajícího se masa.

„Pojď, vypadneme odtud."

Položil jí dlaň na bedra, aby ji uklidnil. Nasucho polkla a se strachem v očích udělala první krok. Následoval ji a mírně tlačil dopředu. Jakmile došli až nahoru, přehodila si Ikamander do druhé dlaně. Spatřil, jak se jí třese ruka, sotva měla sílu dveře otevřít.

Vešli do chodby, kde se ozývalo chrápání z cel vězení. Vyběhl do první prázdné cely, přikročil k vysoko posazeným mřížím ve zdi a nakoukl ven. Kolem obličeje mu prošel pár bot strážce a jako naschvál se právě tam zastavil. Okamžitě odhodil louč do jímky sloužící k jediné věci, jíž také s úlevou provedl - k močení. Strážce si zhnuseně odplivl a pokračoval raději dál. Loki zvedl tvář k modrofialové obloze, na níž hvězdy bledly. Do Helu! Toužil držet Gungni dřív, než ho najde ta kostnatá Vánka. Tušil, že už bude v hradě, takže musel improvizovat. Děkoval sám sobě, že je v tom tak vynikající.

Vtom si všiml, že je sám. Vyšel z cely a v šeru se rozhlédl po chodbě z čediče a vápence. Uzřel Sigyn, jak si schovává hlavu mezi koleny. I když se jednalo o ztrátu cenných minut, vyběhl za ní. Poklekl u jejího boku, přičemž si dával pozor, aby nezavadil o meč.

„Tohle nezvládnu," zamumlala. Přitiskla si třesoucí se ruce k hrudníku, než se znovu schoulila. „Nemůžem počkat, než vyjde slunce, prosím?"

„Tolik času nemáme," zašeptal přísně. „Vzchop se, Sigyn. Už teď jsi dokázala, že se jim můžeš vzepřít tím, že se mnou mluvíš. Nic z toho, co vidíš, není skutečné. A světlo je blíž, než myslíš." Vzal její líc do dlaně a donutil ji podívat se na něj. Jakmile tak udělala, povzbudivě se pousmál. „Buď silná a tvrdohlavá a ukaž jim, že se jich nebojíš."

„Tvrdohlavá?"

„Ano."

„Neustále tvrdohlavá," řekla nepřítomně.

Sklonil se k jejímu uchu, kam zandal prameny vlasů. „Přesně."

Všiml si, jak se zhluboka nadechovala, jako kdyby se snažila chytit druhý dech. Ze začátku hůř, později už mnohem lépe. Třes polevil a strach se změnil na nejistotu, která již tolik nekalila ženský rozum. „Tak fajn. Nakopeme jim prdel."

„To je moje lady," řekl s jízlivým úsměvem.

Polkla neklidem a slabým žertem namítla: „Musím vás s lítostí opravit, Vaše Veličenstvo, ale vaše manželka."

Ačkoliv měla pravdu, jeho zajímalo jediné. Jeho. Ano, byla jeho! Nevšímal si, jak mu v hrudi splašeně tluče srdce, které s ní zdivočelo. Vnímal jen její rty. Chtěl ji líbat jako nikdy předtím! Poslední centimetry překonal svou nedočkavostí, ale uhnula před ním.

„Všimla jsem si, že nemáš své dýky," odkašlala si. Začala se zabývat nohavicí, jako by tam něco hledala.

Zklamaně se odtáhl. Vztekal se na sebe, že se chová jako poblázněný jinoch. Takový zkušený milenec, jakým on je, a nechá se takhle vyvést z míry! A ještě k tomu pouhou představou o polibcích.

„Vezmi si tohle." Nabídla mu pouzdro nože, který následně vytáhla. Jílec byl tak akorát do její dlaně. Nikde nevyčuhoval, na rozdíl od dlouhé, úzké čepele.