Dítě ohně a ledu (#3 Loki & Sigyn) /CZ/ ✔

Tajemství nebo intrika?

Věnováno: Eywellin

*Loki*

   První, co jeho ospalé oči zahlédly, byly fosforky velebící se na stropě. Omámeně se posadil, zatímco se letní slunce velebilo na obloze. Skvělé, pomyslel si ironicky. Takže měl pouhou půl hodinu pro sebe, než se vrhne na přípravu zítřejšího odjezdu. Nemylte se, Loki měl vše již perfektně nachystané, ale zde se nejednalo o obyčejný výlet na Vanaheim. Všechno muselo být perfektní do posledního detailu. Až se vrátí zpět na Ásgard, spojenci budou zničeni a pokořeni.

Když si vzpomněl, co se včera stalo, ohlédl se přes rameno. Sigyn pila z poháru, zády opřená o pelest a kolena pokrčená.

„Mohlas mě vzbudit. Víš, že vstávám s východem slunce," vytkl jí. Položil chodidla na příjemně studenou podlahu, když za sebou uslyšel lhostejné zachraptění: „To bohužel nevím."

S povzdechem se zvedl. Došel až na práh šatny, kde se najednou zastavil. Možná, že... To by šlo, ne? Za pokus by to jistě stálo. Navíc s ní stejně potřeboval mluvit. Aby Freyu chytře utopil a jiné také, potřeboval její pomoc. Obrátil se a odšoural zpátky k posteli. Po čtyřech se mezi zmuchlanými přikrývkami připlížil k Sigyn. Překvapením vykulila oči, když jí dal pusu na líc.

„Jak se cítíš?"

Na malý okamžik podezíravě zúžila karmíny, než se opět soustředila na pohár v rukách.

„Už mi bylo i líp. Vypadals dost vyčerpaně, kdyžs tu," pokynula hlavou směrem s místu, kde ležel, „spal. Dlouhá noc?"

„Ano, ale z jiného důvodu, než si nejspíše myslíš."

„Nevím, co si mám myslet."

„Vážně si myslíš, že bych se včera obtěžoval s nějakou milostnou hračkou?" obořil se na ni dotčeně. „Nepřipadá ti to na hlavu?!"

Podívala se na něj, jako kdyby hledala alespoň střípky odpovědí na své otázky. Avšak bez valného úspěchu. „Poslední dobou vůbec netuším, co si o tobě myslet."

Rozčílením si stiskl kořen nosu. Měl tohle vážně zapotřebí?! Proč doufal, že se včerejším večerem něco změní? Vlastně ano, už mu vztekle nevrčela v mysli, jenom klidně mluvila. Jaký pokrok! zaúpěl sarkasticky a zajel si prsty do rozcuchaných vlasů.

„Řekni, kdo všechno ví, že mluvíš?"

„No, vrchní léčitelka a pár pomocnic, Keth, komorná, Frey a ty. S dvorními dámami jsem ještě," odkašlala si, aby si pročistila hrdlo, „nemluvila. Venku se moc často nezdržuju a se služkami taky nemluvím."

„Dobrá. Budeš tak laskavá a necháš si ještě na pár dní němou masku?"

Znovu se na něj podívaly rozšířeně karmíny, snad šokované jeho žádostí anebo obsahem oné žádosti.

„Musím hlasivky cvičit. Mlčení mi moc nepomůže."

„Prostě to udělej. Mluv pokud možno jenom s těmi, komu věříš. Ale opravdu věříš," naléhal na ni a na důkaz důležitosti svých slov jí stiskl zápěstí. Kývla hlavou na souhlas a jemně se mu vytrhla.

„Raději zajdi co nejdříve za Sulií na kontrolu."

„To abys měl jistotu, že je tvůj dědic netknutý?"

„Sigyn!" Netušil, jestli ho uráží její apatický tón, nebo chování. „Ne, chci mít jistotu, že jste oba dva zdraví! A je mi jedno, co si budeš myslet."