Dítě ohně a ledu (#3 Loki & Sigyn) /CZ/ ✔

Lest mrazivého obra

Věnováno Verli5

*Loki*

   Pozoroval strachem staženou tvář s jedinou myšlenkou: Co se do Helu děje?! Sigyn se najednou natáhla pro zmuchlané plátno za ním.

„Přenes se do domu. Hned!" vykřikla naléhavě a roztáhla nad ním ruce s látkou v daních jako střechu. Lokiho ženské oči se však soustředily na zlověstnou šedou clonu, která se k nim blížila. Déšť!

„Řekla jsem hned!"

Pouze na mizivou chvilku se jejich pohledy střetly, než se Loki, zpátky ve své mužské podobě, zvedl z parket na nohy. Již dávno si přivykl na zvláštní otupělost, kterou cestování prostorem přináší, takže ji v podstatě ani nevnímal. Co ale vnímal perfektně, byl vztek! Dupal sem a tam po domě, kde se setmělo, a prskal nadávky, ne zrovna slušné a nevinné, na svého nevlastního bratra.

Bylo to Tórovi podobné, takže ho ani v nejmenším nenapadlo něco jiného, než že to udělal schválně. Z dětství se naučil dost, aby nebyl vůči Tóru naivní a shovívávý. Díky němu a Fandralově vypočítavé sázce strávil přes čtyřicet let jako vyhnanec královského dvora na Midgardu. Jak směšné bohu deště přišlo polévat ho vodou, která vytvářela děsuplný pocit, že po něm lezou zvířecí havěti!

Najednou se mu za zády zabouchly dveře. Otočil se na patě, až se havraní vlasy nadzvedly, a do chřípí nosu ho udeřil smrad deště. To, co uviděl, ho vytočilo ještě víc.

„To nejsi schopná se venku usušit, do Helu?! Podívej se, jak pod tebou vypadá ta podlaha. Jestli uděláš ještě krok, to můžu rovnou stát venku a vyjde to nastejno!" vyštěkl a paží ukázal na déšť za oknem, skrze nějž nešlo vidět na krok.

Aniž by zmoklé škvrně hnulo brvou, sladkým hlasem, z nějž čpěl hněv, řekla: „Děkuju, Sigyn, že jsi mě varovala dřív, než jsem promokl na kost, což mě k smrti děsí. Nemáš zač, Loki. Jsem ráda, že jsem ti mohla pomoct."

Mistr magie sebou trhl, zcela okraden o slova. Než zmizela na vestavěném patře, stihl si všimnout, že chodidla měla překvapivě čistá. Plátno, pod nímž se chvěla, bylo zašpiněno blátem a z čela jí stékal tenký proužek krve.

„Neopatrná," zahudral s chutí mít poslední slovo. Známým kouzlem v mysli a lusknutím prstů zapálil svíce a obrátil se ke spíži, aby si nalil pohár medoviny.

Následující hodiny se domem ozývala pouze ozvěna kapek narážejících do skleněných tabulek oken a praskání polen v krbu. Ať už si škvrně dělalo, co chtělo, Loki ležel na doppelsu a četl si o planetách, kde by měl existovat život jiný než na devíti světech. Hypotézy, jichž byl za dob Temnoty svědkem. Z návštěv cizích říší se staly jediné světlé vzpomínky na Black Order ve službách Thanose.

Těžké kroky a zavrzání verandy ho vyrušilo z rozjímání rychlostí blesku. Stačil pouze vyskočit na nohy, když se dveře vedoucí od louky prudce rozletěly.

„Ať tě ani nenapadne vejít dovnitř!" zvolal chladně a přísně. Nad tím, že nezaklepal, se ani nepozastavoval.

Překvapený Tór se zmatkem zastavil na prahu domu. „Co se děje, bratře?"

„Ty se ještě ptáš? A kolikrát mám říkat, že nejsem tvůj bratr?!"

Napjatě sevřel topůrko kladiva a těkal blankytně modrýma očima, tak bolestivě známýma, okolo sebe. „Ruším tě, bratře? Já se jen přišel rozloučit. Ještě na poslední chvíli plním svou povinnost, jak jistě vidíš," zazubil se pyšně a pootočil se ke svému dílu. „Vracím se zpátky na Midgard a nevím, kdy se vrátím. Tak jsem si řekl, že-"