Démonův drak ✔️

17. Kapitola

Následující den jsem zařídila vše potřebné na úklid pokoje a nakoupila nový nábytek. Petr mě to ráno probudil se šálkem čaje a lehčí snídaní. Moc toho nenamluvil. Skoro se mi zdálo, že si to nakonec pamatoval.

Do večera byl pokoj jako nový a já si mohla konečně oddychnout. Zvláštní bylo, že jsem za celý den v bytě nikoho nepotkala. Než jsem si po náročném dni stihla vůbec sednout, ozval se můj mobil. Volalo mi neznámé číslo.

„Ano?" ozvala jsem se, jak jsem hovor přijala.

„Aerwyn?" ozval se ženský hlas.

„Xareesh?" zeptala jsem se, abych si potvrdila domněnku, komu ten hlas patří.

„Jo, to jsem já. Aerwyn, potřebuju tvojí pomoc," zazněla její odpověď. Zněla vcelku netrpělivě. Krom toho byl v pozadí šílený ruch. Skoro jako nějaká párty. Spousta opilých hlasů a hudba. Sotva jsem jí přes mobil rozuměla.

„Co potřebuješ?" zeptala jsem se.

„Jsme teď na jedné párty a máme tu menší problém," ozval se znovu její hlas.

„Jakej?" zeptala jsem se už trochu otráveně. Nechápala jsem, proč to neřekne celé rovnou a nechává mě se vyptávat. Slyšela jsem, jak syknula.

„Víš... Já vím, že s tím nebudeš souhlasit, ale ber to jako pomoc mě ok?" zeptala se nervózně.

„Tak to už řekni..." tentokrát už jsem byla netrpělivá.

„Luci to trochu přehnal s alkoholem a teď odmítá odejít. Tvrdí, že jsi jediná osoba, se kterou je ochotný jít a mě se ne-"

„Děláš si ze mě srandu, žejo?" zeptala jsem se už nasraně.

„Aerwyn. Může to bejt idiot, ale furt je to můj bratr. Nenechám ho tu jen tak. Já tě žádám o pomoc. Ne on. Sama si to s ním zítra vyřídím," přesvědčovala mě dál. Já si povzdychla.

„Fajn. Kde přesně to je."

Nadšeně mi dala adresu.

„Ale dělám to jen kvůli tobě!" dodala jsem.

Neochotně jsem si zalezla do auta a vydala se až za město. Nechápala jsem, proč museli jít na párty až tak daleko. Dalo by se jich najít plno i ve stejné ulici s naším bytem.

Když jsem se přiblížila adrese, zjistila jsem, že jde o párty u jezera. Kvůli lesu jsem musela zaparkovat sakra daleko od samotné párty a na ní mě zavedl až její hluk. Byla už tma a všechny ty opilé a tancující tvory osvětlovalo jen světlo z plamenů několika různých táboráků.

„Aerwyyyyyyn," ozval se hlas Maki. Připotácela se ke mně s flaškou piva a objala mě kolem krku. Díky jejímu křiku si mě všimli i ostatní z naší skupiny. Dokonce tam byl i Petr. Jediná Xareesh se ale zdála nebýt úplně namol.

„Proč si nepřišlá.... Volali sme ti," zamumlala stále Maki. Nechápala jsem. Nebyla jsem na nic takového pozvaná. Vytáhla jsem mobil a všimla jsem si spousty zmeškaných hovorů a zpráv. Musela jsem to všechno nějak minout, když jsem znovu zařizovala svůj pokoj. Stejně bych ale odmítla.

„Protože jsem uklízela po... něm," řekla jsem ukazující na postavu ležící na zemi. Jednu ruku měl přes čelo a druhou držel poloprázdnou láhev absintu.

„A teď po mě ještě chceš, abych se o něho postarala," řekla jsem Xareesh vypočítavě. Ona se na mě jen nevinně a prosebně pousmála.

„Fajn. Jdu ho odvést, ať to mám co nejdřív za sebou," řekla jsem a vydala se k němu. Stoupla jsem si rozkročmo nad něho a přikrčila jsem se, abych ho mohla za ruku zvednout. V tu chvíli mi ale na záda skočil opilý Petr. Neudržela jsem rovnováhu a dopadla na všechny čtyři přímo nad Luciho.

„Nechooooď. Zůstaň tu s náma," řekl mi Petr. Držela jsem se jen tak tak, abych se na Luciho i s ním nesvalila celá.

„Oh, Aerwyn..." ozval se Luci, který mě konečně zaregistroval a vztáhl ke mně svou ruku. Chtěl se dotknout mé tváře.

„To ani nez-"

Maki přišla na pomoc Petrovi a skočila na něj. Nápor jsem už nevydržela a dopadla jsem celým tělem na Luciho. Ten zasténal bolestí nad náhlou vahou.

„Aerwyn, to že na mě chceš skočit není potřeba předvádět tak doslovně," řekl mi opile se smíchem a lapal po dechu. Xareesh se smíchy popadala za břicho. Okamžitě jsem se snažila setřást ty dva ze svých zad. Veškerý můj obdiv pro lidi právě skončil. Jak se mi je povedlo setřást, ihned jsem se postavila. Frustrovaně jsem Lucimu nabídla svou ruku, aby mohl také vstát.

„Pojď!" přikázala jsem mu. Sledoval mě.

„Není potřeba nikam jíít. Můžem na to vlítnout hned tady," řekl a udělal stejné gesto jako já, nabídl ruku on mě.

„Jestli se mnou nepůjdeš hned teď, tak odcházím sama!" řekla jsem mu přísně. On mě chvíli jen sledoval, než se rozhodl mou ruku přijmout. Vytáhla jsem ho na nohy a rozloučila se s ostatními. Nikdo jiný už domů svézt nechtěl, takže jsme se s Lucim vydali na cestu. Musela jsem ho cestou podpírat, aby byl schopný vůbec chodit.