Démonův drak ✔️

95. Kapitola

Luci o krok ustoupil a roztáhl svá křídla. Takhle zblízka byly naprosto ohromující. Každé jednotlivé pírko se na slunci krásně lesklo. Jak jsem jimi byla zaujatá, začala jsem si všímat, že zprůhlednily. A nebyly to jen křídla, ale i celé Luciho tělo. Pomalu mizel. Zklamaně jsem sklopila hlavu. Opravdu jsem mu chtěla pomoct, ale asi o to nestál. Brzy už jsem na platformě stála sama.

Tak přeci jen se rozhodl z mého snu odejít a nechat mě tam samotnou.

Hned po tom, co Luci zmizel, tak ustal i řev tvorů pode mnou. Všichni se začali pomalu rozcházet a postupně mizet v lesích. Já se pochopitelně ještě stále neodvážila jít dolů a to i přes to, že o mě očividně zájem neměli, ale strach mi nedal.

Až když už jsem neměla na očích ani jednoho z nich, odvážila jsem se ve snu přesunout na jiné místo a hlavně zpátky na zem.

Zbytek snu proběhl už v klidu. Luci ani ti ještěři se znovu neobjevili. Sice jsem měla od všeho pokoj a zase si mohla dělat, co se mi jen zachtělo, jenže jsem se už nedokázala navnadit na tu pohodovou vlnu myšlení. Mé myšlenky se neustále vracely k Lucimu. Věděla jsem, že ho něco trápí a nedokázala jsem se zbavit špatného pocitu.

Taky jsem si nebyla jistá, jestli Luci po návštěvě v mém snu pokračoval ve spaní ve své vlastní snové říši, nebo jestli není vzhůru a bůh ví, co se mnou v mé posteli dělá. Rozhodla jsem se ale ze svého snu neodejít a nechala ho doběhnout až dokud mě neprobudil zvuk mého mobilu.

Neochotně jsem otevřela oči a rukou mobil popadla. Překvapilo mě, že to nebyl zvuk budíku, ale hovor. Zmateně jsem koukala na číslo, které jsem nepoznávala a než jsem hovor stihla zvednout, tak znovu utichl. Zase jsem ho tedy položila. Možná to tak bylo i dobře, protože jsem byla ještě hodně daleko od pořádného probuzení a v takovém stavu se jen stěží něco řešilo.

Další věci, které jsem si všimla, byla tíha peřiny. Na mém boku byla daleko těžší, než by měla být. Koukla jsem se tím směrem, abych zjistila, co to způsobovalo. Zaregistrovala jsem démonovu ruku. Uvědomila jsem si, že to není jediná zátěž, kterou jsem cítila. Jednoduše byl ke mně přitulený zezadu. Naštěstí se ale neodvážil jít přímo pod mou peřinu a tak mě objímal přes ní. Tušila jsem, že se něco takového stane.

S povzdychem jsem se otočila na záda. Luci už nespal a mlčky mě sledoval. Neobtěžoval se předstírat, že ke mně přes noc nebyl přitulený a dokonce se vůbec neobtěžoval pohnout, nebo mě třeba pustit. Jeho ruka zůstala ležet na peřině, nyní na mém břiše. Hlavou byl jen kousíček od té mé.

„Co kdyby ses přesunul zpátky na svou půlku postele?" zeptala jsem se ho přísně. Místo toho mě ale objal ještě o něco pevněji. Chtěla jsem protestovat, ale bála jsem se, co by udělal dalšího, zvlášť když byl tak moc blízko. Proto jsem raději mlčela.

Něco se mi na něm nezdálo. Nejspíš to bylo jeho výrazem, ale zdál se mi být tak... smutný? Nebo možná zklamaný?

Vzpomněla jsem si na ten sen a na všechno, co se v něm dělo. Nejspíš to muselo být ještě kvůli těm ještěrům. I přes to, jak byl tvrdohlavý a absolutně nerespektoval mé soukromí, tak mi ho bylo líto. Netušila jsem, co vlastně má za problémy, nebo co ten sen vůbec měl znamenat, ale soucítila jsem s ním.

„V pohodě?" zeptala jsem se ho empaticky. Muselo mu dojít, proč se ptám. Pomalu přikývl hlavou.

„Nic, co bych nezvládl," odpověděl mi. Jeho odpověď ale vůbec neodpovídala jeho výrazu v obličeji. Nejspíš to řekl jen tak, abych to neřešila.

„Promiň mi, jak jsem se ve tvém snu choval... Tak se normálně nechovám," omluvil se s lítostí v hlase. Rozhodně na něm šlo poznat, že toho lituje.

„Co se to tam vůbec stalo?" využila jsem toho, že to téma sám přivedl. Lucimu chvíli trvalo, než vymyslel odpověď na mou otázku.

„Chtěl jsem se usmířit s tvým podvědomím, ale to o můj pokus příliš nestálo," vysvětlil. Nechápala jsem to. Pamatovala jsem si, že než se to celé zvrtlo, tak mi něco šeptal do ucha, ale bohužel jsem to v tu chvíli moc nevnímala, protože jsem si myslela, že to jsou klasické nesmyslné bláboly, typické pro sny a kvůli tomu jsem si to ani nezapamatovala. Štvalo mě to. Kdybych jen dávala větší pozor.

„To mě mrzí," odpověděla jsem mu nakonec, i když jsem moc nechápala, o co jde. Sama jsem ostatní navštěvovat ve snech nemohla, takže jsem vlastně ani nevěděla, jak tyhle věci chodí, nebo že by podvědomí bylo schopné takovým způsobem reagovat. Samozřejmě sny jsou řízené podvědomím a pokud si chce někdo podvědomě někoho usmířit, skrze sny to je ta pravá cesta. Tohle jsem chápala. Ale proč by si mě vůbec v první řadě chtěl nějak usmiřovat? To snad doufal, že se díky tomu neodstěhuji nebo co?

Dál jsme ani jeden už nic neříkali, ale zůstali jsme ležet na svých místech. Z takové blízkosti jsem dokonce i cítila, jak z jeho těla sálá teplo. Luci byl od ostatních démonů tak moc jiný. Když jsem se nad tím zamyslela, vlastně jsem se ještě v životě nesetkala s nikým, kdo by se mi tak moc snažil v něčem pomáhat. To nejspíš byl i důvod, proč jsem mu tolerovala všechny tyhle jeho výstřelky a obtěžování. Nerada jsem si to přiznávala, ale líbila se mi taková pozornost. Byla to velmi příjemná změna, i když bych jí raději ocenila od jiné rasy. Možná bych mu za to měla být o něco víc vděčnější.

Všímala jsem si i toho, že mě k němu stále něco táhlo. Nedokázala jsem to popsat. Bylo to skoro jako vnitřní pocit, o kterém jeden ani pořádně nevěděl, ale přesto tam někde byl. Takové nutkání být poblíž něho, nebo možná sympatie? Nechápala jsem, co by to mohlo způsobovat. Vzhled ostatních jsem nikdy moc neřešila. Nebo že by to byl spíš ten jeho zvláštní pach?

Když už jsme byli takhle blízko, co by se asi tak mohlo stát, kdybychom se jen políbili? Jen malý nevinný polibek.

Neúmyslně jsem při přemýšlení pohledem zabloudila na jeho ústa. Ihned jsem si to uvědomila a přesunula je zpátky na jeho oči. Zastyděla jsem se za svůj čin a za to, že jsem se nechala takhle unést. I přes to, že se Luciho výraz nezměnil, tak jsem jednoduše věděla, že jsem tímhle malým nechtěným aktem změnila minimálně jeho myšlenky a to velmi razantně. Ještě chvíli mě pouze sledoval. Pak se ale hlavou přisunul o kousíček blíž. Znovu počkal, jestli na to nějak nezareaguji nebo se neodsunu, ale já nic takového neudělala. Hlavou se tedy začal sunout ještě blíž.

Mé srdce se nedočkavostí rozbušilo jako o závod. Vědělo, k čemu se chystá a já to dovolovala. Dychtivě jsem čekala, až se naše rty spojí. Zbývaly milimetry. Znovu se rozezněl můj mobil. Leknutím jsem se od Luciho odtrhla ještě dřív, než se naše rty vůbec dotkly. Celá ta krásná chvilka teď byla naprosto zkažená. Luci zůstal zklamaně ležet. Já se posadila a znovu vzala mobil do ruky. Tentokrát jsem hovor přijala.

Z druhé strany jsem uslyšela mužský hlas. Představil se mi a řekl, že je od policie. Samozřejmě jsem se představila i já a nechala ho mluvit. Čím déle hovor trval, tím více jsem byla zhrozenější, ale dále jsem jen mlčky poslouchala. Pomalou mnou narůstala nervozita. Tohle se nemohlo dít, to musel být nějaký omyl.

„To musí být nějaká chyba," ozvala jsem se konečně.

„Tohle s vámi takhle po telefonu nevyřeším. Dostavte se co nejdříve na policii a vyřeší se to tam. Nashledanou," sdělil mi hlas a hovor byl ukončen. Mobil jsem sklopila a nevěřícně na něj koukala.

„Co se děje?" zazněl tentokrát Luciho hlas s trochou nervozity. Snažila jsem se trochu probrat z prvotního šoku a hlavně jsem se snažila nepanikařit a zachovat chladnou hlavu. Já přeci neudělala nic špatně, musí se jednat o nějakou chybu. To se vyřeší.