Démonův drak ✔️

84. Kapitola

„Nešahej na mě!" znovu jsem na něho vyjela a věnovala mu výhružný pohled. Přísahala bych, že kdyby se mě znovu dotkl, tak na něho už zaútočím. Neodvážil se už nic říct a já zmizela za venkovními dveřmi.

Do nosu mi vnikl čerstvý vzduch a já si jím pořádně nechala naplnit plíce. Potřebovala jsem se nutně uklidnit. Opřela jsem se zády o chatku, chytla se za hlavu a snažila se trochu relaxovat. Potřebovala jsem nahodit zpátky racionální uvažování.

Jak jsem tam stála, začínala jsem toho celého litovat. Už jsem byla klidná. Přišlo mi, že kdykoliv jsme s Lucim udělali krok dopředu, tak hned následovaly dva kroky zpátky. Chtěla jsem počkat, až vyjdou z chatky ven a znovu si s Lucim promluvit, tentokrát víc v klidu.

Jak jsem tak čekala, stále nikdo nevycházel. Už jsem musela být venku minimálně 15 minut. Mou lítost pomalu nahradila žárlivost. Byli tam vevnitř už spolu takovou dobu. Bůh ví, co spolu dělali! Nebo že by se Luci i s ní odteleportoval pryč? To mi ale nepřišlo moc pravděpodobné. Věděla jsem, že chtěl za každou cenu zamezit tomu, abych se znovu objevila v druhé dimenzi. Určitě by se jen tak neteleportoval do města aby tím riskoval.

Tohle mě začalo nahlodávat tak moc, že žárlivost nakonec vyhrála a já znovu vešla do chatky. Potichu jsem se vydala k místnosti, kde jsem je oba nechala. Nic jsem neslyšela. Žádný rozhovor nebo tak. Pokračovala jsem dál až k otevřeným dveřím. Nahlédla jsem do místnosti. Scénu, která se mi ukázala před očima už nikdy nezapomenu. Luci seděl na gauči vedle mé sestry a líbal ji. Chvíli jsem na ně zírala a nemohla jsem uvěřit vlastním očím.

„Luci?" povzdychla jsem si. Okamžitě se překvapeně vytrhl ze sestřina objetí a z její pusy a vyskočil z gauče. Zorničky se mu zúžily strachem.

„Není to tak, jak si myslíš."

Něco se ve mně v tu chvíli zlomilo. Nejdřív mě pohltil neskutečný smutek, ten se ale brzy proměnil ve vztek. Nechala jsem ho ovládnout mě. Neměla jsem sílu na to, proti tomu bojovat. Přestala jsem nad sebou mít jakoukoliv kontrolu. Přestala jsem mít kontrolu i nad svou magií a neudržela jsem svou lidskou formu. Křečovitě jsem se proměnila na draka. I má sestra polekaně vyskočila z gauče a okamžitě se zneviditelnila. Panikařila. Naštěstí pro mě to znamenalo, že ji Luci nebude moct odteleportovat pryč.

„Vypadni odsud," uslyšela jsem skoro jak z dálky Luciho hlas. Jako kdyby byl v úplně jiné místnosti. Byl mířený k mé sestře. Věděl, že jde do tuhého. Defenzivně si stoupl do mé cesty a proměnil se do své pravé podoby. Celý svět pro mě v tu chvíli umřel a existovala jen jediná věc, které jsem chtěla dosáhnout. Musela jsem kurva ZABÍT MOU SESTRU! NENECHÁM JI ODSUD ODEJÍT ŽIVOU!

Zuřivě jsem na ně oba zařvala svým dračím řevem. To si ta malá kurva snad myslela, že se odsud odplíží?! Stála jsem ve dveřích, nemohla se dostat ven! A že byla neviditelná mě netrápilo.

Otevřela jsem tlamu a začala do místnosti vztekle chrlit svůj oheň. Nechám jí tu upálit! Ať s ní třeba shoří celý barák, ale ven se živá nedostane! Že tam stál i Luci mi bylo ukradené, můj jediný cíl byla má sestra.

Luci rychle zareagoval a rozeběhl se proti mně. Tlamu mi cestou zaklapl a silou do mě vrazil. Vyrazilo mě to ze dveří ven, až jsem zády narazila na protější stěnu. Díky pohybu kouře jsem viděla, že má sestra utekla. Než jsem se dostala zpátky na své nohy, abych ji mohla pronásledovat Luci to stihl dřív a znovu si mi stoupl do cesty. Stál tam přede mnou tak hrdě a nebojácně. Vypadal úplně jak v mých snech, akorát v mých snech byl na mé straně, byl tam pro mě. Tentokrát tady stál proti mně, aby chránil mého nepřítele. I přes ten všechen vztek mě to znovu zabolelo. Jeho zrada. Zlost znovu všechno zatemnila a nekontrolovatelně jsem se na něho vrhla.

Rukama mi chytl tlamu, abych ho nemohla pokousat a začal mě tlačit zpátky do středu chatky. Já naprosto zuřila. Nesnesla jsem jeho dotyk. Jeho hnusný ruce jen před pár minutami ležely na mé sestře! Neměla jsem na tohle náladu. Nechtěla jsem se s ním přetahovat. Chtěla jsem, aby mi šel okamžitě z cesty! Můj vztek mi dodal síly a mrskla jsem pořádně hlavou. Neudržel mě a vyvedlo ho to z rovnováhy. Ihned jsem využila příležitosti a zaútočila ocasem. Stačila jedna dobře směrovaná rána a Luci přestal bojovat. Bodlo mně u srdce. Luci se překvapeně chytil za svou ránu, kterou měl přímo na hrudi. Stihl se na mě ještě zděšeně podívat, než se sesunul k zemi. Konečně jsem měla volnou cestu! Musela jsem dohnat svou sestru! Pokračovala jsem dál chodbou ke vchodu. Než jsem k němu došla, znovu mě bodlo u srdce, tentokrát ale silněji než před tím. Šokem jsem zastavila. Mé tělo zesláblo. Sotva jsem se udržela na nohou. Zlost nahradil strach a já získala zpátky svou kontrolu. Co se to dělo? Cítila jsem, jak se celé mé tělo chvěje. Zmateně jsem se ohlédla za sebe. Leželo tam nehnutě Luciho tělo. Až teď mi začalo docházet, co se vlastně stalo. Luci byl... mrtvý? Já ho zabila? Co jsem to udělala! Nohy se mi podlomily a já se svalila na zem. Necítila jsem žádný pulz, ale přesto se mi srdce křečovitě svíralo. Bolelo to. Tohle nemohla být pravda. Luci přeci nemůže být mrtvý.

Svět se začal neskutečně motat a tmavnout, jak se mému mozku nedostávalo kyslíku a mé končetiny brněly od nedostatku krve. Párkrát jsem si tlapou silně zabušila na hruď a pokusila se srdce znovu nahodit, ale neúspěšně. Umírala jsem. Zbývalo mi nejspíš jen pár sekund. Stěží jsem se doplazila zpátky k Luciho tělu a pokusila se o poslední nápravu. Už jsem skoro nic neviděla, ale podařilo se mi párkrát olíznout Luciho ránu, než mé tělo zkolabovalo úplně. Ještě chvíli jsem byla při vědomí, ale Luci už nevstával. Tím můj svět opravdu skončil.