Démonův drak ✔️

68. Kapitola

Začala jsem se probírat a první, čeho jsem si všimla, byly studené pouta. Měla jsem spoutané jak ruce, tak nohy, které byly upoutané k židli, na které jsem seděla. Otevřela jsem oči do temné opuštěné místnosti. Ve vzduchu visel pach krve. Její zdroj se nacházel na zemi pode mnou. Byl tam namalovaný znak. Démonská magie.

Pokusila jsem se ze židle vstát a právě v té chvíli jsem si všimla lana, kterým jsem k ní byla připoutaná. Napadlo mě, že to není žádná pořádná překážka, protože mám přece svůj ocas. Ten jsem ale z nějakého důvodu nemohla vyvolat. Možná právě kvůli tomu znaku na podlaze. Vztekem a panikou jsem se s židlí pokusila převrátit na zem, ale ta se ani nehnula. Zlostně jsem zasyčela, abych si od vzteku ulevila.

Zdálo se, že to bylo slyšet ven z místnosti, protože hned na to se dveře do místnosti otevřely. Vešel alfa a zase za sebou zavřel.

„Ale ale, kdopak nám to vstal," řekl svůdně a přešel ke mně. Pokusil se mě pohladit po tváři ale já si to nenechala líbit a zuby jsem cvakla po jeho ruce. Naneštěstí stihl uhnout. Nejspíš takovou reakci čekal.

„Proč si mě nejdřív nevyslechl, než si mě unesl?!" zeptala jsem se ho zuřivě a vypočítavě. Nesnesla jsem být uvězněná po tom všem, čím jsem si už v životě prošla. On se pousmál.

„Protože není nic, co by si mi mohla nabídnout a o co bych měl zájem," řekl mi posměšně.

„Krom tebe samotné ovšem, ale nejsem tak hloupý, aby mi nedošlo, že o tohle nepůjde," dodal.

„Nejde ti o zachránění draků na Zemi? Co kdybych ti řekla, že existuje ještě jedna dračí samička? Nezadaná," zeptala jsem se ho a pozorně sledovala jeho reakci. On se začal z plných plic smát, až se v místnosti tvořila strašidelná ozvěna. Nechápala jsem, co jsem řekla tak vtipného. Trvalo velmi dlouho než se zase uklidnil. Popadl dech a přiklonil hlavu blíž k té mé.

„Řeknu ti malé tajemství... Byla to jen lež moje milé dráče, abych donutil čaroděje ke spolupráci a mohl tě mít jen pro sebe," řekl mi šeptem skoro až lítostně. Zamrazilo mě. Já tomu opravdu věřila.

„Proč mě? Jsem si jistá, že má sestra by byla daleko ochotnější," zkoušela jsem to dál.

„Protože tvá sestra, krom vzhledu, nemá s drakem vůbec nic společného," odsekl.

„Je jen odpad... Za to ty dráče, ty jsi plná života, energetická, svá. Jsi přesně taková, jaký by drak měl být," řekl zaujatě. Takže on ji znal?!

„Už tě mám na mysli nějakou tu dobu. Mnohem déle, než si jen dokážeš představit... Díky tomu jsem byl svědkem všeho, co ten démon dělá za tvými zády, aniž bys o tom věděla."

Pohrdavě si odfrknul.

„Znám všechny jeho zatracený tajemství dráče! Všechno, co s tebou dělá a ty o tom nemáš nejmenší tušení! Jestli si myslíš, že já tu jsem ten zlej, tak by si měla hodně rychle otevřít své oči!" řekl. Jeho hlas se začal měnit na agresivní.

„Kdyby si jen tušila... Nezůstala by si s ním ani o vteřinu déle!"

„O čem to sakra mluvíš!" vyjela jsem na něj. Měla jsem toho dost! Nechápala jsem. Překvapila jsem ho náhlou otázkou, ale rychle se zase vzpamatoval.

„Už víš, že mě hlídá ne? Teď mi řekni, proč si myslíš, že to dělá? Zkoušela ses nad tím vůbec zamyslet? Nebo proč si myslíš, že byl tak moc vyvedený z míry tehdy u mého stanu? Snad si nemyslíš, že by to bylo jen ze žárlivosti," zeptal se a pozorně mě sledoval. Já mlčela. Ať se mi tenhle rozhovor sebevíc nelíbil, něco mi říkalo, že s Lucim opravdu není všechno v pořádku.

„Je si moc dobře vědom toho, co o něm vím a proto mě od tebe naprosto odříznul."

„Co mi podle tebe dělá?" nevydržela jsem to a zeptala jsem se. Měla jsem nutkání zjistit víc informací pro případ, že by si to celé jen vymýšlel. S více informacemi jsem se mohla alespoň lépe rozhodnout, jestli mu věřit nebo ne. Se zamyšleným výrazem mě chvíli sledoval, než začal znovu mluvit.

„Budeš před ním víc v bezpečí, když o tom nebudeš vědět. Promiň mi to. Prozatím mi budeš muset věřit, když ti řeknu, že jsi tu víc v bezpečí, než kdyby si měla být kolem něho," řekl. Pár dalších vteřin si mě prohlížel a nakonec zamířil ke dveřím.

„Vrátím se později," oznámil mi na rozloučenou a zmizel ve dveřích.

Jak v místnosti byla tma a ticho, tvořilo to úžasnou atmosféru k přemýšlení. Přemýšlela jsem nad vším, co mi řekl. Dokonce i nad tím, proč jsem s Lucim ještě neměla pouto. Myslím, že jsem tušila, že by o něm něco vyplavalo napovrch, co by mě přesvědčilo o tom, abych s ním nebyla. Muselo mi na něm přijít něco podezřelého už dřív. Bylo tu ale něco, co mi neustále znělo v hlavě. Věta, kterou Luci velmi rád opakoval a dával na ní velký důraz. Byla to přesně ta věta, ve které říkal, že by mi nikdy neublížil. Nedalo mi to, ale věřila jsem tomu. Pokud měl alfa pravdu a opravdu Luci něco dělal za mými zády, muselo to být něco, co mi přímo neubližovalo. O to víc mě zajímalo, co to je. Nemyslela jsem si ale, že by mi to alfa prozradil. A rozhodně jsem se na něco takového nemohla zeptat ani samotného Luciho. Ať už to bylo cokoliv, nemohla jsem Lucimu dál jen tak věřit. Minimálně jsem musela zjistit, o co jde.