Démonův drak ✔️

127. Kapitola

V tuhle chvíli jsem už věděla, že můj plán ztroskotal a k minci se nedostanu. Vzdala jsem veškeré další pokusy o útěk. A ne jen to, vzdala jsem se celého svého plánu.

Luci se stranou své hlavy něžně opřel o stranu té mojí a smutně si povzdechl. Měl teď ústa jen kousíček od mého ucha. Znovu se na mě ještě víc natiskl. Tohle už rezonovalo celým mým tělem a usídlilo se na velmi nesprávných místech pro tuhle situaci. Jak bylo možné, že i v takové chvíli po něm mé tělo toužilo? Copak si tuhle situaci pletlo s předehrou k sexu? Ono kdyby se to vzalo kolem a kolem, přeci jen mě tu věznil můj partner mezi stěnou a jeho tělem a nemohla jsem se ani pohnout. Bylo by to naprosto ideální na dračí sex. On sám se na mě pravděpodobně natiskl ze stejného důvodu, ze chtíče, které jeho tělo vytvářelo.

Věděla jsem, že Luci z potlačení mé paměti, na které se teď chystá, není nadšený, ale zároveň jsem i věděla, že zrovna tohle ho od toho nijak neodradí.

„Víš, co se chystám teď udělat, že?" zeptal se šeptem. Já lehce přikývla, jak mi to jen jeho opřená hlava dovolovala.

„Ještě než to udělám, řeknu ti svůj důvod. Chtěl bych, aby jsi chápala, proč to dělám."

Hlavou se oddálil, aby mi mohl vidět do obličeje.

Všímala jsem si jeho smutku a zklamání, ale zároveň i úlevy. Nejspíš chtěl mít celý tenhle pokus už za sebou a chtěl začít zase znovu.

„Z celého svého srdce tě miluju, Aerwyn. Tak moc, že jsem se z toho povznesl a tak moc, že i přes povznesení to stále bolí. Nedokážu žít bez tebe a přál bych si, aby i ty jsi chtěla být se mnou. Proto to dělám, protože chci, aby ses jednou ze svobodné vůle rozhodla pro vztah se mnou..." vysvětloval mi.

„Ale tohle nikam nevede Luci... Copak jsi to už po tolika pokusech ještě nezjistil? Kdyby to takhle mělo fungovat, tak by se to tak už dávno stalo," skočila jsem mu do řeči.

„Takhle to přece nikdy neskončí, když v tom budeš dál pokračovat," řekla jsem mu zoufale.

Luci na mě překvapeně zíral. Přemýšlela jsem, co přesně tohle způsobilo. To, že jsem mu skočila do řeči? Nebo že jsem toho věděla tolik? Netušil, že si pamatuji předchozí pokus, tak možná proto, že mě nepřekvapilo to přiznání k povznesenosti?

„Věřím tomu, že jednou přijde čas, kdy se všechno povede a nic to nezkazí," protestoval hned po tom, co se probral z prvotního šoku.

„A jak to pak bude mé vlastní svobodné rozhodnutí? Protože stejně to budeš opakovat tak dlouho, dokud se takhle prostě nerozhodnu... Na tom není vůbec nic svobodného."

„Myslíš si, že jsem to nezkoušel, tě prostě nechat být?! Jak si myslíš, že vím, že bez tebe nedokážu žít! Po objevení pouta jsem bez tebe žil desítky let a byla to nejhorší část mého života! Nezvládal jsem to a nemohl jsem se ani zabít, protože by jsi zemřela se mnou! Řekni mi teď moje možnosti Aerwyn. Řekni mi, co asi tak teďka můžu dělat. Jediný, co mám na výběr, tak je nechat tě jít, což by tě vrhlo do druhé dimenze a já se střemhlav vrátil do noční můry, kterou by jen těžko někdo přežil a která by eventuálně nakonec zabila i tebe, a nebo ti vymazat paměť a mít alespoň malou naději, že zase jednou všecko bude v pořádku," křičel na mě. Já sklopila hlavu. Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlela a navíc jsem i zapomněla na druhou dimenzi.

„Copak to poprvé nešlo vyřešit jinak, než mazáním paměti? Co se asi tak mohlo stát tak hroznýho, že jsi to vyřešil takhle?" nechápala jsem. Netušila jsem, co tam mezi námi mohlo být za tak závažný problém, že mi vymazal paměť. Chápala jsem další pokusy, že mi pak vadilo to samotné mazání paměti a kvůli tomu jsem s ním nechtěla být, ale co to asi tak mohlo způsobit poprvé?

Luci si povzdechl.

„Ztratil jsem tě Aerwyn, ztratil jsem tě takovým způsobem, že už nebyla cesta ven. Nemohli jsme se k sobě vrátit a nešlo udělat nic jiného. Zkoušel jsem všechno, co mě jen napadlo..."

„Ale co se stalo?" přerušila jsem ho, abych z něho dostala důvod.

Luci mi chvíli intenzivně koukal do očí, ale nakonec zakroutil hlavou.

„Tohle je něco, co ti pro tvé vlastní dobro neřeknu... Jen chci, aby jsi věděla, že alespoň ten první pokus nebyla má chyba," omluvil se. Počkat! Bylo možné, že bych to byla já, kdo zkazil první pokus? Srdce se mi nepříjemně sevřelo strachem.

Luci mě pozorně zkoumal.

„Tobě to došlo, že?" zeptal se trochu posmutněle. Já nasucho polkla. Co když měl pravdu? Byla jsem to celou dobu já! To já něco zkazila, něco velkého a Luci to pak akorát zachraňoval potlačováním mé paměti, aby mě chránil! To kvůli mně to celé začalo! Já za to mohla a ne on. Byla to celé má chyba a on vzal veškerou vinu na sebe. Abych se já sama netrápila tím, co jsem způsobila. Nechal mě ho nenávidět za to, co mi dělá i přes to, že jsem za to celé mohla já sama!

„Lhal jsi mi, že to děláš kvůli tomu, abych se mohla svobodně rozhodnout!" vynadala jsem mu. Byla jsem ale naštvaná sama na sebe. Nemohla jsem tomu uvěřit.

„To s tou svobodou byl jeden z důvodů, jen né ten hlavní."

„Co jsem přesně udělala?" vyžadovala jsem. Ihned jsem si všimla jeho nesouhlasného výrazu. Stále se mu o tom nechtělo mluvit.

Zajel mi rukou do vlasů a znovu si o mě opřel hlavu.

„Na tom teď už nezáleží... Jen chci, aby jsi věděla, že bych nikdy nedopustil, aby se ti něco stalo Aerwyn. Nevadí mi obětovat sám sebe pro tvojí záchranu."

Znamená to, že tím, že si to nepamatuji, tak mě ještě stále zachraňuje? Ale jak? Chtěl mě snad někdo zabít? To by ale vyřešil jinak ne? Nebo že by... Chtěla jsem se snad zabít já sama? Co se ale proboha mohlo stát tak hrozného, že bych si kvůli tomu chtěla vzít život? Možná jedině...

Okamžitě jsem zbledla, když jsem si uvědomila, kvůli čemu bych něco takového opravdu udělala.