Démonův drak ✔️

37. Kapitola

„Myslím, že to byl nejlepší sex v mém životě," přiznala jsem mu. Když už si o to tak říkal, tak jsem se rozhodla mu to jeho ego přece jen pozvednout.

„V tom případě nevidím důvod v tomhle nepokračovat častěji," zaflirtoval. Já se mu zasmála.

„Ten démon v tobě se nezapře Luci."

Náhle se zvedl a přišpendlil mě k posteli.

„Nechtěj, abych ti ukázal, jak by se k tobě obyčejný démon opravdu choval," řekl varovně.

„Rozcupoval bys mě na kousky?" zeptala jsem se sarkasticky.

„Vymrdal bych z tebe duši," odpověděl mi. To mě akorát víc nažhavilo.

„To bys neudělal," pokoušela jsem ho s úsměvem. Luci chvíli váhal.

„Řekla sis o to," řekl a celé mé tělo náhle otočil. Já stihla jen vyjeknout. Ležela jsem teď na břiše. Pozvedl můj zadek a já se ocitla na kolenou. Přirazil ke mně svůj rozkrok a rukou zamířil mezi mé nohy. Po celém pokoji se rozezněla melodie. Můj mobil. Luci mě za otráveného zavrčení zase pustil. Já neochotně vylezla z postele a našla svůj mobil na nabíječce. Ani jsem si nepamatovala, kdy jsem ho naposled měla u sebe. Muselo to být ještě před tím, než jsme odjeli na jednání. Hovor jsem zvedla.

„Dobrý den. Tady Henry. Volám vám kvůli vašemu bytu. Dnes na něm byly dokončeny veškeré práce a můžete se do něho už vrátit," oznámil mi hlas. Já mu poděkovala a hovor jsem ukončila. Zapřemýšlela jsem nad tím, jestli bych se do něho už měla vrátit. Maki se mnou stejně nechce nic mít.

„Kdo to byl?" přerušil stále otrávený Luci můj tok myšlenek.

„Můj byt už je opravený," odpověděla jsem mu. Zarazil se.

„Budeš se tam chtít vrátit?" zeptal se se špetkou nervozity v hlase. Já nad tím znovu zauvažovala, zatímco mi pohled sklouzl na mobil. Zděsila jsem se. 23 nepřijatých hovorů a 42 zpráv! Téměř vše od Petra. Bála jsem se kteroukoliv z těch zpráv otevřít.

„Musím zavolat Petrovi," oznámila jsem Lucimu dřív, než se stihl zeptat na cokoliv dalšího. Rozhodla jsem se ty zprávy nepřečíst hned. Ihned jsem vytočila jeho číslo. Slyšela jsem, jak si Luci povzdychl. Někdo hovor zvedl.

„Petře?" zeptala jsem se, abych se ujistila, že budu mluvit se správným člověkem.

„Aerwyn?" řekl. Zněl zklamaně.

„Eh... promiň. Já se až teď dostala k mobilu. Okamži-"

„Sháněl jsem tě celý týden!" přerušil mě a zvýšil hlas. Já se chytla za hlavu.

„To ale není moje chyba. S tím si zajdi za Lucim," protestovala jsem. Podívala jsem se přitom na Luciho. Ten klečel na posteli se skříženýma rukama a nevrle mě sledoval.

„Proč za ním?" zeptal se Petr podrážděně.

„Protože mě týden držel v posteli bez-"

Hovor byl ukončen. Petr to musel položit. Slyšela jsem, jak si Luci uchechtl.

„Vážně si mu právě řekla, že jsi mu nemohla zavolat, protože jsi se mnou byla týden v posteli?" zeptal se škodolibě. Když to řekl takhle, tak to znělo blbě i mně. Sedla jsem si na postel a rozhodla jsem se mu to objasnit přes SMS.

„Měl by si to být ty, kdo by se mu měl omluvit Luci. Je to tvá chyba," protestovala jsem, zatím co jsem psala.

„On nám zase zkazil sex. Jsme si teď kvit. Nehodlám se mu s ničím omlouvat," odmítl. Podezíravě jsem si ho změřila pohledem.

„Ty ho nemáš rád, že?" zeptala jsem se. Luci znovu zkřížil ruce a mlčel. Ani nebylo potřeba jeho odpovědi, protože tohle mluvilo za vše. Zvědavě jsem pohodila hlavou na stranu. Napadla mě hromada důvodů, proč by ho neměl rád, ale zajímalo mě, který z nich je ten pravý.

„Nechci o něm mluvit. Respektuju ho jen proto, že je to tvůj kamarád. Tím to ale končí," řekl mi nekompromisně a spaloval mě pohledem. Měla jsem s tím snad něco společného já, že jsem si vysloužila takový pohled?

Místností se znovu ozvala melodie. Tentokrát to ale nebyl můj mobil. Opět se ozvalo Luciho povzdychnutí. Našel kalhoty, ze kterých vylovil svůj mobil, a zvedl hovor. Chvíli znuděně poslouchal druhý konec telefonní linky.

„... jasně," bylo jediné, co Luci do telefonu řekl, než ho zavěsil. Chvíli zíral do blba, než hlavu otočil ke mně.

„Démoni pořádají párty na oslavu poražení nejvyšší rady čarodějů. Jsou pozvaný všichni z jednání," řekl mi, ale z jeho výrazu jsem poznala, že z toho není nadšený.

„A to je problém?" zeptala jsem se nechápavě.

„Ne, jen... Měli bysme se tam oba ukázat," řekl mi a sklopil oči. Očividně se mu tam nechtělo.

„Čeho se bojíš?" zeptala jsem se narovinu. Znovu na mě napřímil pohled.

„Bude to divoká párty. Nelíbí se mi představa, že bych tě na něco takového zatáhl," řekl mi upřímně. Mě se ale najednou ta představa líbila daleko víc. Může to znamenat, že si tvorové na sebe budou brát pravou podobu? Něco takového by bylo naprosto úžasný. Sama mám ráda každičkou příležitost k tomu, být ve své pravé podobě.

Uslyšela jsem Luciho nesouhlasné zavrčení, když uviděl nebo možná i cítil mé nadšení. Vstal z postele, posbíral své věci, které na sebe hned hodil a zamířil ke dveřím.

„Večer kolem sedmé tě vyzvednu," řekl a bez ohlédnutí odešel. Trochu mě to zarazilo. Zdál se být fakt zklamaný a ani se při odchodu nerozloučil. Možná v tom bylo ještě něco jiného, co mi neřekl.