Démonův drak ✔️

80. Kapitola

„Mohla bych vidět tvůj pokoj? Všechny ty poznámky k výzkumu?" zeptala jsem se Petra. Zarazila ho náhlá změna tématu. Netušil, jak zareagovat a tak jen přikývl. To mi stačilo. Ihned jsem se zvedla a zamířila do jeho pokoje. Oba mě následovali. Chvátala jsem, kdyby si to náhodou Petr rozmyslel. Pamatovala jsem si, že jeho pokoj bývala zároveň pracovna.

Otevřela jsem dveře a překvapeně hleděla na spoušť. Veškeré knihy, poznámky a dokumenty se válely po zemi, spousta z nich už v otřesném stavu. Některé byly roztrhané, jiné zase celé od krve. Tohle by Petr, kterého jsem znala, nikdy nedovolil. Nezahodil by jen tak celý svůj výzkum.

Klekla jsem si k té hromadě. Zastesklo se mi po něm. Je mi líto, že jsem tohle dovolila, Petře. Je mi to moc líto.

Nehodlala jsem ztrácet další čas. Stoupla jsem si a přesunula se k posteli. Zašmátrala jsem zespoda po jejím rámu. Právě tam jsem dřív schovala drakobijnou zbraň. Věděla jsem, že by bylo příliš nebezpečné ji mít u sebe a kdo by ji hledal právě u nějakého člověka v bytě?

Projela jsem rukou celý rám postele, ale nic jsem nenašla. Byla pryč. Podívala jsem se na Petra a ten měl opět svůj zlomyslný úšklebek.

„Hledáš snad něco?" vysmíval se. Mohlo mě napadnout, že ji dokáže vyčmuchat, když je teď vlkodlak!

Luci ho hrubě chytl pod krkem a přišpendlil ke stěně. Muselo mu dojít, o co tu jde.

„Kde je?" zeptala jsem se ho nekompromisně a Luciho se nijak nesnažila zastavit. Petr se jen hloupě smál. Luci zesílil svůj stisk.

„Tak to vypadá, že máš přeci jen něco, o co bych měla zájem... Výměnou za mojí krev. Co ty na to?" navrhla jsem.

„Aerwyn!" okřikl mě Luci. Nelíbilo se mu to a já to chápala, ale pochybovala jsem, že bychom z Petra něco nějak jednoduše dostali.

„Domluveno!" vyštěkl Petr. Luci mu nasraně zavrčel do obličeje. Odhodil ho stranou a začal vztekle chodit po místnosti.

„Aerwyn, tohle je hodně špatný nápad!" varoval mě, když se konečně zastavil. Z jeho výrazu jsem poznala, že doufal, že si to ještě rozmyslím. Věděla jsem, že je to risk. Draci byli nesmrtelní díky tomu, že se nám nikdo nedokázal dostat pod kůži. Jak bych ale někomu dovolila přístup k ráně, už by to pro mě nebylo bezpečné. Stále jsem ale měla své léčivé sliny. Mohla jsem svou ránu rychle zacelit.

„To bude v pohodě," snažila jsem se ho uklidnit, ale bylo to jak mluvit do stěny.

„Je to příliš riskantní Aerwyn! Nevíš, co ti udělají nebo čeho jsou schopní!" protestoval.

„To říkáš, jako kdyby měla na výběr. Pokud tu zbraň chceš zpátky Luci, tak by si jí měl nechat," vložil se do toho Petr. Luci na něho jen znovu zlostně zavrčel. Jasně mu tím říkal, že s ním už nic probírat nehodlá.

„Vždycky chceš, abych věřila já tobě. Co takhle pro jednou věřit mně?" zeptala jsem se Luciho. Okamžitě mi věnoval další nesouhlasný pohled, ale už nic nenamítal. Věděla jsem, že chce něco říct, ale jednoduše nebylo co. Tohle byl z mé strany dobrý argument.

„Fajn, tak jdem. Zavedu vás k ní," řekl Petr nadšeně a rovnou zamířil ke vchodovým dveřím. Luci si naštvaně povzdechl a stále mi koukal hluboko do očí. Prosil mě pohledem, abych tohle nedělala. Já ale byla odhodlaná tu zbraň znovu získat. Byla to v první řadě moje vina, že jsem ji tu nechala po Petrově přeměně. Ani mě nenapadlo, že tu už nebude v bezpečí. Vydala jsem se tedy rychle za Petrem a Luci mě následoval. Cestou si Petr ještě zavolal. Samotný rozhovor ale nic moc neprozrazoval. Jen byla zmíněna zbraň a že už jsme na cestě.

Místo toho, aby zamířil ven, tak šel do garáže, která se nacházela v budově. Ani jsem nevěděla, že vlastní auto. Vždy chodil všude pěšky.

Své auto odemkl a pobídl nás, abychom si nasedli. Oba s Lucim jsme tak učinili a posadili se dozadu.

Ani při cestě ze mě Luci nesundaval pohled. Ani jsem nepotřebovala pouto na to, abych věděla, že má starosti. Celou cestu mě držel za ruku a jemně ji hladil. Dokázala jsem si představit všechny ty scénáře k blízké budoucnosti, které mu musely lítat hlavou. Se mnou to ale nic nedělalo. Byla jsem naprosto v klidu. Měla jsem spoustu výhod, o kterých vlkodlaci nemohli vědět a navíc jsem si ani nemyslela, že by mi chtěli nějak vážněji ublížit. Stejně jako démoni si draků většinou vážili.

Po nějaké půl hodině jízdy jsme se ocitli na kraji našeho velkoměsta. Jak jsme pokračovali dál a město pomalu mizelo v dálce, začínala jsem být ráda, že se Luci umí teleportovat. Až celá tahle situace bude vyřešená, nebudu mít už žádný důvod se s Petrem znovu vidět a rozhodně by se mi s ním ještě nechtělo vracet zpátky do města kvůli tomu, že bychom jinak neměli odvoz.

Petr zamířil ke zdánlivě opuštěné dřevěné chajdě kousek od nějakého lesa. Široko daleko nebylo žádné jiné obydlí, jen v dálce šlo vidět moje město. Zaparkoval kousek před vchodem. Už jak jsem otevřela dveře od auta, věděla jsem, že chata opravdu není opuštěná. Prozrazoval to pach snad celé smečky vlkodlaků. I Luci si toho všiml. Museli na nás už čekat.

Petr hned zamířil dovnitř a pobídl nás, abychom ho následovali. Luci byl celý napnutý a rozhodně se mu do toho nechtělo. Úplně jsem z něho cítila ten odpor. Já neváhala a vydala se za Petrem. Luci mě rychle popadl za ruku a zastavil mě.

„Aerwyn... Já..." povzdechl si, ale nakonec nic dalšího neřekl. Mou ruku zase pomalu pustil.

„Nemají důvod mě zabít nebo tak, Luci. To bude v pohodě," konejšila jsem ho. Nijak to ale na něho nepůsobilo. V tomhle měl jednoduše vlastní hlavu. Věnovala jsem mu poslední úsměv a znovu se vydala za Petrem, který na nás se širokým úsměvem čekal u dveří.