Démonův drak ✔️

59. Kapitola

Musela jsem spát už minimálně několik dní. Poznala jsem to i ve snu, protože jsem si uvědomovala, že už proběhla hromada různých příběhů. I tak jsem stále měla nutkání se od všech ve snu držet dál a trávit čas spíš sama. Chtěla jsem si užít klidu alespoň při snění. Na Zemi pro takové účely existovalo jedno úžasné místo. Byly to vysoké hory. Nehostinné prostředí pro člověka, ale naprosto vyhovující a ideální pro draka. Samozřejmě se našla další místa jako hluboký oceán či prales, ale na to bych musela mít své dračí tělo více přizpůsobené. Moji předci pocházeli právě z hor.

Jak jsem si létala kolem vršků, všimla jsem si osamocené jeskyně. Nedalo mi to a vydala jsem se na průzkum. Neskutečně mě to k ní táhlo. Já sama jsem si sice tohle nezažila, ale byla jsem si jistá, že mí předci na takových místech běžně žili. Proto jsem to potřebovala prozkoumat.

Vešla jsem a po kratší chodbě jsem se ocitla uprostřed ohromného prostoru plného krápníků. Bylo to tak prostorné a... prázdné. Ihned jsem si vzpomněla na pohádky o dracích shromažďující zlato ve svých jeskyních a hlídající si ho. Hehe. Nedalo mi to. Na moment jsem se zasoustředila a nechala celou místnost naplnit zlatem a dalšími poklady. Prázdnota okamžitě zmizela. Hlava mě až přecházela nad tou vší lesknoucí se krásou. Srdce se mi naplnilo radostí. Nebyla jsem si vědoma toho, že by opravdu existovali draci, co by si takhle shromažďovali poklady, ale i kdyby jo, naprosto bych je chápala. Byla to úžasná podívaná. A ten pocit z toho!

Ozvalo se kovové zadunění. Konečně jsem odtrhla oči od pokladu a podívala se za sebe směrem, odkud vycházelo. Nenacházela se tam už jeskynní chodba, ale masivní kovové dveře. Skoro jak od hradu. Znovu jsem se porozhlédla kolem a všimla jsem si, že už nejsem v jeskyni, ale v kamenné místnosti. Poklad byl stále na místě, jen jsme se nacházeli jinde. Byla jsem si téměř jistá, že šlo opravdu o místnost nějakého hradu. Otevřela jsem tlapou dveře a za nimi stál sluha s petrolejkou v ruce.

„Má královno... Naskytla se situace, která si vyžaduje vaši pozornost. Následujte mě prosím," řekl mi. Na nic nečekal, otočil se a vydal se na cestu. Nechápala jsem, kde se tu tak najednou vzal a proč mě sakra nazval královou, když jsem byla ve své dračí podobě, ale následovala jsem ho. Zajímalo mě, jak se ten sen vyvine dál.

Prošli jsme několika chodbami a schodišti a ocitli se v sále s trůnem. Nebyl to ale lidský trůn. Byl ohromný. Skoro jako postel s velkými kamennými opěrkami po stranách. Mohla bych se na něho vejít v celé své dračí podobě i v leže. Pak ale rychle upoutalo mou pozornost něco jiného. Nebo lépe řečeno někdo jiný. Sluha si stoupl vedle něho.

„Je to jeden z hledaných banditů, po kterých je vyhlášená odměna. Určitě bude mít nějaké informace o dalších. Chcete, abych ho přepravil do mučírny?" zeptal se mě, zatím co já si prohlížela obří rám do tvaru X, na kterém byl ve stoje připoutaný onen bandita. Netrpělivě mě sledoval a čekal, jak zareaguji. Nechtěla jsem ho ve svém snu. Chtěla jsem mít klid. Už mi i docházelo, že sluha a hrad je jeho výtvor.

Znovu jsem se na sluhu podívala a přikývla na jeho dotaz. Rám byl na podstavci s kolečky, takže bylo jednoduché ho přemístit. Pomalu jsem je následovala. Přemýšlela jsem nad tím, že odsud prostě odejdu a nechám je tu. Musel vědět, že jsem na něho naštvaná a že rozhodně neoceňuji, že se mi ukázal ve snu. A i přesto přišel.

Dorazili jsme do místnosti plné různého náčiní, u kterého jsem z půlky ani nevěděla, jak by fungovalo. Sluha ihned odešel a zavřel za sebou. Zůstali jsme s Lucim v místnosti sami.

„Tak co tu chceš?" zeptala jsem se ho podrážděně a propichovala jsem ho pohledem. Se zaduněním jsem si sedla na zadek a na hrudi zkřížila své dračí tlapy. Musela jsem přiznat, že udělal dobře, že se mi ukázal spoutaný. Nebýt toho, asi bych se s ním ani nesnažila mluvit. Takhle jsem měla pocit, že nad ním mám alespoň minimální moc, i když jsem věděla, že je to jen iluze.

„Mám 3 důvody, proč jsem přišel," řekl mi. Já byla zticha a čekala jsem, až se vyjádří. Luci sklopil hlavu, jak jen mu to řetězy dovolovaly. S důvody si dával načas.

„V první řadě si myslím, že si od tebe zasloužím trest... Lituju toho, co jsem ti způsobil a nedokážu se s tím ani já sám smířit... Aerwyn, prosím. Klidně mě zbij nebo mě zabij, jen mi to prosím odpusť!" žadonil. Znovu jsem se porozhlédla po místnosti a nástrojích. Už jsem chápala, proč mi ukazuje zrovna tenhle sen. Doufá, že si na něm vybiju zlost a odpustím mu. Měla jsem ale pro něho daleko lepší a účinnější plán.

„A ty další důvody?" zeptala jsem se bez zájmu nad jeho nabídkou. Na jeho tváři se objevil smutek.

„Hledal jsem něco, co bych pro tebe mohl udělat, aby si mi odpustila," začal tentokrát daleko klidněji a zároveň zklamaně z jeho nevydařeného prvního pokusu.

„Takže jsem se rozhodl najít Maki. Už je s celou situací kolem Akiruse smířená a říká, že by se ti ráda omluvila," řekl mi a s nadějí na mě znovu pohlédl. Překvapilo mě to, ale snažila jsem se to nedat moc najevo. Nechtěla jsem mu udělat takovou radost. On pokračoval.

„A taky jsem zašel za Petrem a promluvil si s ním. Souhlasil, že se s tebou znovu začne bavit... Oba dva na tebe čekají, až se probereš."

Jestli nelže, tak mu budu za tohle vděčná. I tak si ale stále neuvědomuje, co mi ve skutečnosti vadí.

„Co je ten třetí důvod?" zeptala jsem se ho bez emocí.

„Já... od té doby, co se objevil ten... tvůj kamarád, tak jsme spolu vůbec nebyli. Už to budou skoro tři týdny... Chybíš mi Aerwyn. Chtěl bych být s tebou," řekl potichu a prosebně.

Znala jsem už všechny důvody a neměla jsem potřebu s ním trávit víc času. Pokud je pravda, že mě usmířil s Maki a Petrem, velmi ráda se s nimi setkám, ale až vstanu. Do té doby chci mít klid a to hlavně od Luciho. Chtěl, abych ho potrestala a já pro něho měla naprosto ideální trest.

„Chceš, abych tě potrestala, tak to máš mít... Ani se odtud nehni. To je tvůj trest," řekla jsem a dala se na odchod. To by mělo zamezit, aby se objevoval v mých dalších snech. Ihned jsem za sebou slyšela cinkání řetězů.

„Aerwyn!"