Démonův drak ✔️

86. Kapitola

Poznámka autora: Už je to nějaká chvíle, co vyšla první kapitola a vzhledem k tomu, že spousta z vás nečetla příběh najednou, tak doporučuji si před přečtením této kapitoly trochu osvěžit paměť právě tou první vydanou kapitolou. Tato 86. kapitola je klíčová a znalost té první by vám mohla pomoci tuto kapitolu správně pochopit. 

Začala jsem se probouzet. Ihned jsem si odfrkla, když můj nos nepříjemně naplnil pach démona. Pomalu jsem otevřela oči a přizpůsobila se silnému světlu nemocničních zářivek. Ležela jsem na lůžku a ihned si všimla démona sedícího vedle mě. Byl to přesně ten démon, kvůli kterému mě předchozí noc bodli dračí zbraní.

Při tom uvědomění jsem si okamžitě sedla a začala prohledávat své břicho, abych našla ránu po té zbrani.

„V klidu!" začal démon ihned panikařit a pokusil se mě zklidnit, ale já ho ignorovala. Na svém břiše jsem nenašla vůbec nic. Jako kdyby se to nikdy nestalo. Nechápala jsem. Byla jsem si tak jistá, že tam na ulici zemřu. Že jednoduše vykrvácím. Znamenalo to snad, že mě ten démon zachránil? Znovu jsem se na něho zmateně podívala.

„Ty jsi mě... zachránil?" zeptala jsem se ho a znovu si lehla. On přikývl hlavou. Viděla jsem vinu v jeho očích.

„Proč?" pokračovala jsem ve vyptávání se. Snažila jsem si to dát všechno dohromady, nedávalo to celé smysl.

„Když jsem viděl u tebe na posteli mou sestru... tu sukubu, kterou jsi paralyzovala, myslel jsem si, že si jí zabila. Dostal jsem vztek. Já... promiň mi to. Když jsem zjistil, že není mrtvá, litoval jsem toho a pokusil se tě zachránit. Proto jsem tě vzal do nemocnice," pokusil se mi vysvětlit. Na jeho tónu bylo jasné, že toho lituje.

„A kde mám teda ránu?" podivila jsem se, zatím co jsem si znovu pohladila břicho, ve snaze ránu najít. Všimla jsem si, jak se démon na chviličku zarazil. Byla to jen zlomek vteřiny, ale zaregistrovala jsem to.

„Nejspíš tě ošetřili magií," odpověděl a usmál se. V tom případě jsem už dál v té smradlavé nemocnici zůstávat nemusela. Nebyl důvod. Pokud jsem opravdu byla vyléčená, nechtěla jsem tam dál zůstávat ani chvilku. Mrštně jsem vyskočila na nohy, abych odtud mohla vypadnout. Jak jsem to udělala, bolestivě mě zatlačilo u srdce a to se mi šíleně rozbušilo. V šoku jsem se za něho chytla. Démon začal znovu panikařit.

„Co to proboha vyvádíš!" pokáral mě a ihned mě zatlačil zpátky na postel. Znovu jsem byla naprosto zmatená. Nechápala jsem, proč mě bolelo právě srdce, ale je možné, že to byl nějaký vedlejší účinek ztráty krve.

„Vždyť si říkal, že mě vyléčili," protestovala jsem. Znovu jsem si všimla, jak se zarazil. Tentokrát mu ale trvalo daleko déle, než mi odpověděl.

„Ztratila si spoustu krve. Nemůžeš tu hned pobíhat. Musíš být v klidu," vysvětlil a přisunul si židli tak, abych už znovu nemohla tak jednoduše z postele vyskočit. Zase jsem si tedy nedobrovolně lehla a otočila jsem hlavu od démona pryč. Nelíbilo se mi, že u mě sedí. Neměla jsem je ráda. Moje dračí rasa je vždy přitahovala jak magnet, ale pokaždé jsem s nimi měla jen špatné zkušenosti. Sice jsem mu byla vděčná, že mi zachránil život, ale nebýt jeho, tak bych v první řadě ani neumírala.

„Jsem rád, že jsi to přežila. Nevypadalo to dobře," řekl mi. Pohlédla jsem na něho a všimla si jeho dalšího úsměvu. Tohle byl ale nefalšovaný šťastný úsměv.

„Mimochodem, jmenuji se Lucirus, zkráceně Luci. Škoda, že jsme se nemohli potkat za šťastnější situace," představil se mi.

„Aerwyn," představila jsem se i já s daleko menší ochotou.

Dveře do místnosti se rozlétly a v nich se objevila sukuba. Přesně ta, kterou jsem předchozí noc paralyzovala. Nechápala jsem, co tu chce a zmateně na ni koukala. Ona stejně tak zmateně koukala i na mě.

Luci ihned vyskočil ze své židle a rázným krokem přešel k ní, jen aby ji mohl vyvést z místnosti.

„Kurva Luci! Že si jí to udělal zase!" křičela na něho, když se vzpamatovala z prvotního zmatení. Luci ji dál táhl ven z místnosti.

„Ježiš Xareesh, nezačínej s tím zase!" oplácel jí její jekot. Luci za sebou zavřel dveře a jejich rozhovor dál probíhal na chodbě za nimi. Sice jsem ho slyšela teď daleko tlumeněji, ale oba křičeli dost nahlas na to, abych jim rozuměla každé slovo.

„Vždyť to šlo tak dobře! Byli jsme kamarádky! Proč si to proboha zase udělal!" vybíjela si na Luciho sukuba zlost.

„Protože jsem to zase zvoral! Nešlo to jinak!"

„Jo, takže každou tvojí pitomou chybu hodláš řešit takhle?! Měl bys ses kurva naučit řešit chyby normálním způsobem!" křičela na něj dál. Luci se chytl za hlavu a provinile ji sklopil. Nic neříkal. Šlo vidět, že je sukuba v právu.

„Po kolikáté si tohle už udělal? Po sté? Kolik století už tohle proboha trvá! Musíš s tím přece jednou přestat Luci!" naléhala na něho. Zněla tak zoufale. Luci dál mlčel. Sukuba nasupěně odkráčela pryč a Luci zůstal na chodbě sám. Ještě nějakou chvíli se nehnul. Ať šlo o cokoliv, očividně toho litoval. Stále s provinilým výrazem se přes sklo podíval na mě. Tolik lítosti v jediném pohledu. Myslela jsem si, že mluvili o někom jiném, ale jak se na mě podíval, nějak jsem měla pocit, jak kdybych s tím něco měla společného. Zdrceně se vrátil do mé místnosti. Jeho veškerá energie byla pryč. Posadil se zpátky na svou židli a koukal do země. Trochu se mi zdálo, že se už vyhýbá mému pohledu. Na to, že jsem démony fakt nemusela, tak jeho mi teď bylo trochu líto.

„O co šlo?" zeptala jsem se. Myslela jsem si, že kdyby se třeba někomu svěřil, tak by se mu ulevilo. Démonovi bych normálně nepomáhala, ale když on fakt vypadal zdrceně. Konečně trochu pozvedl pohled.

„O nic, co by mělo dělat starosti tobě," odpověděl mi a pokusil se o úsměv.

„Promiň mi to, ale budu muset na chvíli odejít. Pošlu sem někoho na hlídání, aby tě zase nenapadlo dělat nějaké blbosti. Nesnesl bych, kdyby se ti kvůli mně stalo něco dalšího," řekl mi a dal se na odchod. Ani nečekal na mou odpověď.

„Nepotřebuju tu mít dozor!" zakřičela jsem za ním, ale on mě ignoroval. Zatracení tvrdohlaví démoni!

Byla jsem teď v místnosti sama a samozřejmě si pohrávala s myšlenkou, že bych se vypařila ještě dřív, než ten můj dozor přijde. Nakonec jsem ale zůstala. Pokud tomu démonovi tak moc šlo o to, abych se pořádně uzdravila, tak ještě počkám, ale je to to poslední, co pro něho hodlám udělat! Pak se naše cesty zase rozdělí a já se pravděpodobně odstěhuji pryč. Kdo by se chtěl dobrovolně nacházet blízko někoho, kdo má zbraň, která ho může tak jednoduše zabít.

Také jsem trochu zasoucítila s lidmi. Nechápala jsem, jak můžou psychicky zvládat to, že v podstatě cokoliv kolem nich jim může způsobit smrt. 

Poznámka autora: Kdopak si pamatuje na podobný rozhovor mezi Xareesh a Lucim ze 6. kapitoly? :D

Touhle kapitolou jsme konečně odhalili hlavní zápletku celého příběhu a proto bych byla ráda, kdyby jste mi i napsali, co si o tom myslíte. :)