Démonův drak ✔️

85. Kapitola

Svět se začal neskutečně motat a tmavnout, jak se mému mozku nedostávalo kyslíku a mé končetiny brněly od nedostatku krve. Párkrát jsem si tlapou silně zabušila na hruď a pokusila se srdce znovu nahodit, ale neúspěšně. Umírala jsem. Zbývalo mi nejspíš jen pár sekund. Stěží jsem se doplazila zpátky k Luciho tělu a pokusila se o poslední nápravu. Už jsem skoro nic neviděla, ale podařilo se mi párkrát olíznout Luciho ránu, než mé tělo zkolabovalo úplně. Ještě chvíli jsem byla při vědomí, ale Luci už nevstával. Tím můj svět opravdu skončil.

Namáhavě jsem otevřela oči. Ihned jsem zaregistrovala, že stále ležím na zemi v chatce, jen to tu celé bylo tak... vlhké. Takže jsem přežila? K mému překvapení jsem znovu měla kontrolu nad svým tělem. Žádná slabost nebo tak. Také jsem byla stále ve své dračí podobě.

Pomalu jsem zvedla hlavu a pokusila se alespoň sednout. Pěkně to čvachtalo, když jsem se o to pokoušela. Zvedla jsem svou přední tlapu a zkoumala tekutinu. Byla tu dost tma a nešlo pořádně nic vidět. Dveře ven byly otevřené a dovnitř pronikala trocha rudého sluneční světla. Musel už být západ slunce. I tak se světlo odrazilo od tekutiny a já si všimla, že i ona je rudá. Byla to krev. To Luci tolik krvácel? Podívala jsem se na jeho tělo. Na jeho místě se ale žádné tělo nenacházelo. Porozhlídla jsem se, ale nebylo ani kolem. Co naopak přebývalo, byla krev. Ta se nacházela naprosto všude. Okamžitě mě to postavilo na nohy. Druhá dimenze! Ostražitě jsem se zaposlouchala do okolí, ale neslyšela jsem nikoho kolem. Nedávalo to smysl, vždyť jsem byla ve své dračí formě. Pokusila jsem se získat zpátky svou lidskou podobu, ale nešlo to. Něco na tom bylo velmi znepokojující, ale nedokázala jsem určit co.

Nemělo smysl dál zůstávat v chatce a tak jsem se vydala ven. Chvíli mi trvalo, než se mé oči přizpůsobily slunci. Vlastně to trvalo daleko déle, než bylo běžné. Když se nakonec povedlo, zahleděla jsem se na město v dálce. Celé mělo krvavě rudý odlesk a vypadalo jako z apokalyptického filmu. Alespoň jsem tady mohla volně létat.

Roztáhla jsem svá křídla a chtěla vzlítnout. Nic se ale nestalo. Křídla mě neposlouchala. Konečně mě napadlo se podívat na původ problému. Otočila jsem hlavu a naprosto se zděsila. Jedno křídlo mi úplně chybělo, ze druhého zbývala jen přeražená kost. A tím to ani zdaleka nekončilo. Na většině místech mého těla chyběla kůže a velké množství svalů. Všude prokukovaly mé bílé kosti. Zpanikařila jsem. Okamžitě jsem přeskočila k jednomu z oken chatky, které ještě nebylo rozbité a podívala se na svůj odraz. Místo mé dračí tváře byla vidět jen bílá ještěří lebka s prázdnýma očima, ze které odkapávala krev. Pochopila jsem... Ti ještěři... To jsem byla já.

Už se odsud nedostanu.

Poznámky autora: Dnešní kapitola jen kratoučká, ale za to rázná :)