Démonův drak ✔️

110. Kapitola

Luci byl rychlejší a silnější než já. Byla jsem si moc dobře vědoma toho, že mu nemůžu utéct. Schoulila jsem se v rohu hned vedle jedné z židlí a čekala, až přijde.

„Proč?" zeptala jsem se ho, jak ke mně došel. Povzdechl si.

„Dělám to pro tebe, můj malý dráčku. Jednou to celé pochopíš," řekl mi a pohladil mě po tváři. Jeho ruka za sebou zanechávala mokrou stopu po všech těch jeho slzách. I přes to všechno po něm mé tělo stále toužilo.

Při hlazení se jeho ruka náhle zastavila. Překvapeně se podíval dolů, na svou nohu, ze které mu trčel můj ocas.

Jasně řekl, že to musí udělat znova. Došlo mi, že tohle není poprvé a jak se znám, musela jsem s ním bojovat už dřív a s největší pravděpodobností znal mou nejúčinnější zbraň, můj ocas. Zamaskovala jsem ho tedy pod židlí, aby si nevšiml, že se s ním chystám zaútočit. Vpravila jsem do něho všechen svůj paralyzující jed.

Co mě ale překvapilo bylo, že i přes tak ohromnou dávku se stále hýbal. Jakto! Jen ho to zpomalilo, nic víc. Vyděšeně jsem od něho odstoupila. Musela jsem zmizet a to sakra rychle. Pokud ho to jen zpomalilo, byla tohle má naprosto jediná šance na útěk a to jen proto, že jsem díky tomu byla rychlejší než on. I to ale na něho brzy přestane působit. Jestli nezvládnu utéct, bude se to celé opakovat!

Nebyl čas to brát po schodech. Rozeběhla jsem se tedy proti oknu.

„Aerwyn!" uslyšela jsem za sebou ale už jsem tomu nevěnovala pozornost. Proskočila jsem oknem a za denního světla nad hlavami stovky vyděšených lidí jsem se proměnila na draka a fofrem letěla pryč. Samozřejmě to bylo proti všem pravidlům, ale právě to byla má naděje. Čarodějové si mě každou chvíli vyvolají za porušení pravidel a tím mě zachrání. Mezitím jsem zalétla mezi budovy, abych se dostala z dohledu svého okna dřív, než Luci zjistí, jakým směrem jsem letěla. Zároveň jsem se ani neodvážila vylétnout příliš vysoko, protože i tak by mě Luci jednoduše našel.

Musela jsem být ve vzduchu už minimálně dvě minuty a stále se nic nedělo. Přitom vyvolání čaroději vždy trvalo jen pár sekund od porušení pravidel. Proč? Co se to děje?

Vybírala jsem si jen prostornější uličky mezi jednotlivými budovami. Do těch užších bych se s mým rozpětím křídel nevešla.

Prolétla jsem další ulicí plnou lidí a stále nic. Nefungovalo to! A jekot lidí jen přivolával pozornost i Luciho. Takhle jsem příliš riskovala. Musela jsem najít nový plán.

Zamířila jsem k řece a rychle do ní zaplula. Díky tomu mě nemohl dál stopovat podle pachu. Logicky bych se teď měla vydat po proudu směrem do moře. Jak bych se dostala do otevřené vody, nebyl by už takový problém utéct, ale bylo mi jasné, že s tím bude počítat i Luci a cestou si mě někde odchytne. Místo toho jsem tedy zamířila proti proudu.

Plula jsem pouze hluboko pod vodou. Nebyla to nijak čistá voda, takže nešlo z výšky vidět, že se v ní nacházím. Utopit jsem se také nemohla, takže jsem se nepotřebovala ani nadechnout.

Díky svým křídlům jsem zdolala velkou část řeky jen v rámci několika minut a brzy jsem se ocitla až za městem. Zdálo se, že můj plán fungoval. Luci na mě nikde nečekal a nebyl ani v dohledu i když jsem konečně vystrčila hlavu z vody.

Dál po proudu už jsem pokračovat nemohla. Řeka na to byla příliš úzká. Pořádně jsem se tedy porozhlédla kolem a hledala jiný úkryt.

V dálce jsem mohla vidět celé město a kousíček vedle jsem si všimla jedné opuštěné budovy. Byla to malá polorozpadlá chatka. Tam by ale byla blbost se schovat. Potřebovala jsem místo, kde by mě nikdo podle pachu nevypátral a přesně něco takového by dokázala nějaká velká nora a mě nedělalo problém si takovou vykopat.

Hned kousek ode mě se nacházel les a dokonce jsem si hned všimla i nějakého toho života. To se mi náramně hodilo. Přišlo mi zvláštní, že srnky přišly až takhle na kraj lesa, který hleděl přímo na město.

Zadívala jsem se na ně a použila svou speciální dračí schopnost. Od mého vylíhnutí jsem byla držená po spousty let čarodějem v malé kobce a jedinou společnost, tedy krom toho tyrana, mi tam dělali potkani a švábi. Byli to jediní společníci, se kterými jsem se mohla bavit a díky tomu jsem získala schopnost mluvit se zvířaty. Tedy já sama to tak nazývám, i když to není úplně přesné. Nemůžu se s nimi vybavovat jako s inteligentnějšími tvory ale můžu s nimi komunikovat skrze pocity. Můžu se s nimi díky pocitům třeba i domluvit, aby na mě dohlíželi a přesně toho jsem mohla teď využít. Při hrabání své nory bych nestíhala pořád sledovat, jestli se neblíží nějaké nebezpečí a srnky tohle mohly udělat za mě.

Po tom, co jsem jim vysvětlila svou situaci, jsem ucítila jejich sympatie. Věděla jsem, že jsou ochotné tohle pro mě udělat.

Nikdy jsem si vlastně nebyla jistá, jestli nejde i o ovládání mysli, protože kdykoliv jsem po zvířatech něco chtěla, vždy to udělala a bez váhání. A také se nemuselo jednat pouze o zvířata. To samé fungovalo třeba i na vlkodlaky, kteří ke zvířatům měli velmi blízko.

Nechala jsem tedy srnky na stráži a začala s hrabáním díry. Stále jsem byla ve své dračí podobě, ale čaroděje to asi moc netrápilo. Zajímalo mě, co se s nimi stalo.

Po půl hodině jsem měla dostatečně velkou noru na to, abych se do ní s přehledem vešla. Srnky zůstávaly v klidu, takže jsem věděla, že jsem v bezpečí. Vděčně jsem jim poděkovala a noru za sebou zakopala jen s maličkou škvírkou ven, abych měla alespoň trochu světla a věděla, jestli je den nebo noc. Krom téhle malé vědomosti jsem jinak byla naprosto odstřihnutá od okolního světa. Po nějakou dobu tady zůstanu, než se situace uklidní. Možná bych měla třeba tak na měsíc zaspat, abych po probuzení měla už aktivní účty a mohla okamžitě zmizet co nejdál od tohodle zpropadeného místa a hlavně od Luciho.