Démonův drak ✔️

54. Kapitola

Když se začalo sluníčko rozednívat, konečně jsem se rozhodla začít něco dělat. Vstala jsem z postele, ve které jsem byla celou noc jen v sedě. Trvalo mnoho hodin, než opadl třesot, strach jsem ale měla stále.

Část dne jsem se toulala venku, ale snažila jsem se příliš nevzdalovat od svého bytu. Věděla jsem, že kdybych to udělala, mohla bych tím neúmyslně vyvolat druhou dimenzi a po tom snu a včerejšku to bylo to poslední, co bych ještě potřebovala. Taky jsem doufala, že by Luci nezašel tak daleko, aby jí schválně vyvolal. Chtěla jsem tedy zůstávat alespoň z části v Luciho blízkosti, abych před druhou dimenzí byla v bezpečí.

Zbytek dne jsem strávila doma. Nejvíc času jsem koukala na filmy a seriály a četla knihy, které se mi podařily někde vyštrachat. Neměla jsem za kým jít. Nebyla jsem si vědoma nikoho, kdo by se se mnou ještě bavil. O Maki jsem stále nic nevěděla a nejspíš na mě byla stále naštvaná. Petr mě nenáviděl a pravděpodobně by si mě teď nejradši dal k obědu. Akirus a Xareesh byli pochopitelně na Luciho straně a stejně tak Kyle. Nemohla jsem nikde získat pomoc a nemohla jsem ani odejít příliš daleko. Byla jsem tu uvízlá. Nenapadal mě žádný způsob, jak situaci vyřešit.

Celý den tedy proběhl v klidu a večer se mi už začínalo chtít spát. To jsem ale pochopitelně nemohla dovolit. Zašla jsem si do obchodu pro hromadu energy drinků a celou noc se jimi ládovala. Našla jsem si jedno pěkný a dlouhý anime a celou noc sledovala to.

K ránu se mi už únavou motala hlava, ale nebylo to nic, co bych nezvládla. Jak vykouklo sluníčko, můj mozek se zase trochu probral. Rozhodla jsem se znovu začít potulovat venku. Při pohybu a na čerstvém vzduchu byl ten boj s únavou o něco snesitelnější.

V podvečer jsem se znovu uvelebila u počítače a pokračovala ve sledování svého anime. I když samotné anime bylo akční, tak sezení v pohodlí a teple mě stejně tak uspávalo a dění jsem sotva vnímala. Probíhala epická bitva, když jsem si všimla slabě červené barvy na monitoru. V celé té bitvě se žádná červená nevyskytovala a já si to k ničemu nedokázala spojit. Skoro se mi zdálo, jako kdyby to byl odlesk něčeho z reálu. Něčeho za mnou. Rychle jsem se ohlédla, ale za mnou se nacházely pouze temné zdi, z části hrající barvami z monitoru. Trochu se mi ulevilo a znovu jsem se otočila k monitoru.

Po pár dalších dílech se to ale opakovalo. Zase ten odlesk! Soustředila jsem se pouze na něj. Dokonce jsem i přisunula hlavu blíž. Zdálo se to jako stálá rudě červená barva. Najednou se to ale pohlo a já rozeznala ještěří rysy. Vyjekla jsem a vyskočila ze židle. Přitom jsem se otočila. Krom padající židle se v místnosti nic nenacházelo. Dokonce ani nic, co by vyzařovalo rudou barvou. Nechápala jsem to, ale můj strach se vrátil. Už jsem se ve svým bytě necítila v bezpečí. Ale ani venku by to o moc lepší nebylo. Přišlo mi to, jako by se mě snažila znovu pohltit druhá dimenze, ale takhle před tím nefungovala. Vždy, když jsem viděla ten odlesk a otočila jsem se za ním, už jsem se v té dimenzi nacházela. Tohle se zdálo být jinačí. 

Rozhodla jsem se rozsvítit všechna světla v pokoji. Ano, cítila jsem se jak malé dítě bojící se tmy, ale tma nebyla zrovna to, čeho jsem se v tuhle chvíli bála. Opatrně a nervózně jsem si znovu sedla ke svému anime. Tentokrát ale daleko obezřetněji. Únava byla pryč. Zahnal jí adrenalin, který mi začal proudit krví po tom mém výskoku ze židle.

Na pár dalších hodin jsem měla klid, než se odlesk vrátil. Viděla jsem ho tam, ale snažila jsem se to ignorovat. Věděla jsem, že když se otočím, tak tam zase nic nebude. Párkrát jsem to pro jistotu i otestovala, než jsem ho začala zcela ignorovat. Chvílemi se mi i zdálo, že je ten odlesk čím dál tím větší. Dařilo se mi ho ignorovat až skoro do pěti do rána. Byla jsem neskutečně unavená, ale stále jsem zvládala neusnout. Pořád jsem do sebe pěchovala energy drinky a měchýř jsem měla už k prasknutí, jak se mi furt nechtělo vstávat od počítače kvůli záchodu. Nedalo se to ale už vydržet. Musela jsem si odskočit. 

Odsunula jsem se s židlí od počítače, vstala jsem a otočila se ke dveřím. Na dveře jsem ale neviděla, protože mi pohled blokovalo něco naprosto jiného. Něco, co bylo jen pár centimetrů od mé tváře. Své oči jsem stěží zaostřila na danou bíločervenou věc. Její čelist byla tak blízko, že se téměř dotýkala mého nosu. Ucítila jsem její teplý dech na své tváři. Zúžily se mi zorničky strachem. Zaječela jsem a odskočila od potvory. Ta na mě začala vřískat taky. Znovu plná adrenalinu jsem doslova vyletěla ke dveřím a rychle je za sebou zabouchla. Nezastavovala jsem se a běžela jsem pryč z bytu. Bylo mi už jedno, na co bych narazila venku, ale s tou potvorou v jednom bytě rozhodně nebudu!

Utekla jsem dobrých pár bloků a zastavila se, abych popadla dech. Nic mě nepronásledovalo. Nejspíš zůstala v mém bytě. Kolemjdoucí se po mě podivně ohlíželi. Bylo mi to ale jedno. Únava stále hrála svou roli a velmi stěží se mi přemýšlelo. Cítila jsem, jak můj mozek jede asi jen na pár procent svého běžného výkonu. I tak mi ale docházelo, že nejsem v druhé dimenzi a nebyla jsem v ní, ani když jsem byla ještě ve svém bytě. Tak kde se ta potvora sakra vzala! To už za mnou mají přístup i tady? To mě už nenechají, dokud mě naprosto nezničí?

Třeba se jednalo jen o jednu potvoru a ta by mohla zůstat zavřená v bytě. Pokud se nevrátím do bytu, tak by mělo být vše v pořádku. Stejně nehodlám spát, tak ani nemám důvod se tam vracet.

Znovu jsem si došla do obchodu pro další energeťáky a samozřejmě jsem zašla i vyřešit svůj plný močový měchýř. Domů jsem se už nevrátila.

Netrvalo dlouho a vykouklo sluníčko. To mi ale už tentokrát moc nepomohlo. Byla jsem neuvěřitelně unavená a cítila jsem se kvůli tomu naprosto otupěle. I přes tento stav jsem dostala poměrně dobrý nápad si přes den zajít do zábavního parku, který se naštěstí nenacházel daleko. Jízdy na atrakcích mě sice nedokázaly probrat, ale dokázaly mě udržet vzhůru.

Nechala jsem se vozit téměř celý den, až dokud se mi neudělalo tak zle, že ze mě na záchodcích letěly energy drinky ven. Samozřejmě jsem hned musela doplnit zásoby do svého žaludku. Právě energeťáky mě ještě držely při smyslech. Nebýt jich, ani atrakce by to nezachránily. Začala jsem přemýšlet nad jinými možnostmi než atrakcemi. Ty jsem po tom dni a únavném zvracení nechtěla ani vidět.