Démonův drak ✔️

62. Kapitola

(Pokračování snu)

„Co je tedy tvá speciální schopnost," zněl už trochu netrpělivě.

„Já nemám ten nejmenší důvod ti něco takového prozradit," řekla jsem mu opovrženě, zavřela oči a odmítavě otočila hlavu na stranu.

„Aerwyn!" zaúpěl neuspokojeně a žadonil, abych mu to prozradila. Choval se jak malé dítě, prosící o zmrzlinu.

Já sama ale bojovala s další žárlivostí. Od chvíle, co jsem se dozvěděla o mé sestře, tak se mi zdá, že má všechno lepší než já. Nikdo o ní neví, bydlí u Luciho. A i ta blbá speciální schopnost. Naprosto dokonalá do začátku života tak, aby se jeden příliš nenadřel a mohl si v klidu vydělat. Já takovou možnost neměla. Snažila jsem se na to nemyslet. Nechtěla jsem na ní žárlit, ale ať jsem dělala, co jsem dělala, tak to nešlo ignorovat.

„Na co teď žárlíš?" zeptal se Luci zvědavě. Musel to cítit, což bylo zvláštní. Tady ve snu by měl mít mé pocity hodně zkreslené, ale možná to jen odhadl.

„Pořád na ní," odpověděla jsem mu stroze.

„Proč?"

„Protože-" vyjela jsem hned žárlivě a chtěla sdělit všechno, co jsem měla zrovna na mysli, ale nechtěla jsem znít moc bláznivě a tak jsem se zase zarazila. Nabrala jsem vzduch do plic a snažila se trochu uklidnit, než začnu říkat své důvody.

„Protože má daleko jednodušší život než já," řekla jsem nakonec klidněji. Tohle přesně shrnovalo všechno to, co mi na ní vadilo. Luci se na mě ale jen dál tázavě díval.

„Nikdo o ní neví, takže nemusí nic řešit. Může vždy utéct z jakékoliv situace... Představ si, že bych já měla tuhle schopnost v prvních rocích mého života... Nemusela bych být skoro 50 let vězněná. A víš, co se dělo, když jsem se konečně dostala ven? Dalších 50 let jsem žila na ulici a spala venku na zemi v zimě! Jedla jsem jen to, co jsem si sama ulovila. Doslova jsem byla bezdomovec. Kdybych měla neviditelnost, do měsíce bych měla vyděláno na byt a mohla to dál investovat. Po někom s takovou schopností je sakra poptávka. Já si ale musela vydělávat jen maličkostma, podřadnou prací pro spodinu... Než jsem si vydělala alespoň něco a mohla jsem začít překupovat věci, jen abych si vydělala o maličko víc," stěžovala jsem si. Tak hrozně mě to štvalo. A teď mi ještě bude přebírat Luciho!

„To mě mrzí. Kdybych tě býval znal dřív, tak by sis tím projít nemusela," řekl mi se soucitem. Já to ale neocenila.

„Tohle byl naprosto zbytečnej koment... Musíš si sám uvědomovat, že dřív jsme se ani potkat nemohli. Já bych bez peněz ve městě, jako je tohle, nepřežila pomalu ani den a pochybuju, že ty si dřív trávil čas na vesnicích."

Provinile odvrátil pohled.

„V tom případě mě nech ti tvůj život vynahradit. Chci, aby si od teď měla už jen hezký život. Udělal bych pro tebe cokoliv na světě. Na všech světech!" řekl mi energeticky s novou nadějí.

„Tak zabij mou sestru," odpověděla jsem mu na to. Ve skutečnosti jsem tohle řekla jen abych poukázala na to, že neříká pravdu. Vím, že by ji nezabil.

Luci se zarazil.

„Nezabil bych žádnýho draka... Dokonce ani alfu a to už jsem párkrát nutkání měl."

„Lži," nevěřila jsem mu. Kdyby přišlo na věc, byla jsem si jistá, že by neváhal. Zvlášť co se zrovna alfy týče.

„Draků je málo. Nehodlám mít podíl na tom, aby jich bylo ještě míň," protestoval uraženě. Tenhle názor s málo draky mě už taky začínal štvát.

„Kdy si konečně všichni uvědomíte, že draků jsou tisíce! Jen už většina nežije na Zemi. Ať tady umře jakýkoliv počet draků, tak to s dračí populací nijak nezamává!... Uvědomuješ si vůbec, že mě k Zemi taky nic nepoutá? Klidně se můžu sebrat a odejít k ostatním," upozornila jsem ho. Všimla jsem si, jak se Lucimu zaleskly oči strachem a jeho tělo se napnulo nervozitou. Dál mluvil už daleko opatrněji.

„Kdyby jsi opravdu odešla do jiného světa, tak ani nechci vědět, co by se stalo s tvou duší a tělem. Mohly by se už nadobro oddělit," varoval mě. Já si odfrkla.

„Říkáš, že chceš, abych už měla jen dobrý život a přitom to seš právě ty, kdo mě tu násilím drží a život mi tím kazí."

Věděla jsem, že to není úplně jeho chyba, ale nemohla jsem si tuhle poznámku odpustit. Přišlo mi to celé tak ironické.

„Já s tím ale nic udělat nemůžu Aerwyn! Kdybych mohl, tak už máš dávno tělo s duší zase spojený!" křičel na mě.

Řekla jsem to čistě z naštvanosti, abych si vybila svůj vztek. Nebylo to vůči němu fér a už dřív jsem řekla, že budu radši v druhé dimenzi, než abych byla mrtvá.

„Promiň," omluvila jsem se mu. Tohle na Luciho zapůsobilo instantně a viditelně se mu ulevilo. Nechtěla jsem ho na sebe znovu poštvat. Celkem jsme si to během snu vyřídili a nechtěla jsem to zase zhoršovat. Se všemi těmi novými informacemi jsem celou situaci chápala o něco líp. Věděla jsem, že Luci bude pohlížet na mou sestru jinak než já, protože démoni mají zafixováno, že rodina je na prvním místě. Problém je v tom, že toho očividně má sestra zneužívá a Luci to z nějakého důvodu vůbec nevnímá. Nebo to možná jen ignoruje.

„Víš, že bych ti nikdy dobrovolně neudělal nic, co by ti mělo nějak ublížit Aerwyn," řekl a po celé té době ke mně znovu vztáhl svou ruku. Lehce mi jí přejel po mé dračí čelisti. Zarazila jsem se. Ucítila jsem chtíč. Jak to?! Byla jsem přece ve snu. Nemohla jsem cítit chtíč! Tady to nemělo takhle fungovat! Jedině, že by...

Až teď mi došlo, že můžu dokonce cítit jeho pach. Ani to by ve snu možné nebylo, ale okamžitě mi došlo, co to způsobovalo. Probodla jsem Luciho ostře pohledem. Ten sykl, když si uvědomil, co se právě stalo. Okamžitě jsem se zasoustředila na své probuzení.

Otevřela jsem oči tentokrát už v realitě a mršťně přitiskla svůj konec ocasu pod bradu těla, ležícího vedle mě. Luci ospale zamžoural očima. Koukl na ocas špičkou se dotýkající jeho krku.

„Jak ses sakra dostal dovnitř!" zeptala jsem se přísně a zuřivě. Měla jsem zamknuto a zabarikádovala jsem dveře židlí! Musel se mnou být v posteli celý ten sen. Bez dovolení! Musel vědět, že mě to vytočí a stejně to udělal.

Místo odpovědi se na mě podíval, jak kdybych svou otázku opravdu myslela vážně. Pak mi došlo, že se umí teleportovat. Pomalu jsem se chytla rukou za čelo. Jak jsem na tohle mohla sakra zapomenout.

„Uvědomuješ si, že když zamknu a ty dveře ještě zabarikáduju, tak to znamená, že nechci návštěvu?"

Luci na mě udělal jen psí oči. Všimla jsem si, že měl ruce položené na mém ocase a lehce si ho tiskl ke hrudi. Palci mě přitom jemně hladil. Očividně si z mé výhružky nic nedělal. A proč by taky měl, že jo. Kdybych se ho opravdu pokusila zabít a svůj konec ocasu nechala projít skrz jeho lstivý mozek, zemřela bych společně s ním, protože naše těla pouto už mají.

Naštvaně jsem svůj ocas vytrhla z jeho sevření a nechala ho zmizet a to i přes to, že mi to ve skutečnosti bylo příjemné. Byl to taky první pořádný dotyk s Lucim po velmi dlouhé době a já si jen uvědomila, jak moc mi to chybělo.