Démonův drak ✔️

91. Kapitola

Jen pár sekund po tom, co ztmavla obrazovka se ozval zvonek. Věděla jsem to, že to je Luci už jen proto, že mě doslova nenapadal nikdo jiný, kdo by sem mohl přijít.

Došla jsem mu otevřít. Hned jak jsem ho spatřila, všimla jsem si úsměvu. Pravděpodobně se mu podařilo svůj problém nějak vyřešit. Neochotně jsem ho vpustila dovnitř.

Jak na mě únava začala doléhat, neodolala jsem zívnutí.

„Unavená?" zaregistroval to Luci a sledoval mě zasněným zčásti lítostným pohledem. Než jsem mu stihla odpovědět, natáhl ruku k mému obličeji. Já se zděsila a okamžitě ustoupila. Chtěl mě jen pohladit, ale mé zkušenosti s démony mě přinutily zareagovat bez mé kontroly.

„Ano unavená, takže jdu spát," řekla jsem a zamířila k mé ložnici. Luci mě následoval. Povzdechla jsem si a zastavila se mezi dveřmi do ložnice, aby nemohl projít dál.

„Kam si myslíš, že jdeš?... Ty budeš spát hezky na gauči," oznámila jsem mu a kývla směrem k obýváku, kde se nacházel právě zmíněný gauč.

„Musím spát vedle tebe. Jak jinak mám asi tak hlídat, jestli neděláš nějaké blbosti?" zeptal se.

„V ložnici je ale jen jedna postel a na té budu spát já," pokračovala jsem v argumentaci. Luci se šibalsky usmál.

„V tom případě na ní budeme muset spát oba."

Tohle jsem přesně tušila! Že ten prašivý perverzní démon si bude chtít najít záminku, aby mohl spát se mnou v posteli. Na to ale ať rychle zapomene.

„Víš ty co... Na ten gauč teda půjdu sama!" nenechala jsem se a vydala se rázně na cestu ke gauči, abych tím i zastavila náš malý rozhovor. Jak jsem procházela kolem Luciho, zničeho nic mě popadl a přehodil si mě přes rameno. Překvapením jsem vykřikla. Nenechal mě jít dál a zamířil přesně na opačnou stranu a to dál do mé ložnice. Já kolem sebe kopala a máchala, ale nic mi nepomohlo. Držel mě pevně a byl na mě jednoduše příliš silný. Došel až k posteli a hodil mě na ní. Chtěla jsem z ní okamžitě vyskočit, ale místo toho jsem se zarazila a překvapeně sledovala Luciho počínání. Když mě totiž odhodil na postel, vyčerpáním se předklonil, chytl se za kraj postele a zhluboka oddechoval. Byl celý bledý a druhou rukou se zdržel za hruď v místě jeho rány. Očividně mu celá tahle scéna neudělala dobře a já teď o něho měla starost.

„V pořádku?" zeptala jsem se ho a nervózně v sedě čekala, jestli to rozdýchá. Sice je to furt démon, ale neodpustila bych si, kdyby se mu něco stalo kvůli mně. Nervozitou se mi sevřel žaludek. Naštěstí se po pár desítkách sekund zase napřímil.

„Jo, jsem v pohodě," odpověděl mi konečně na mou otázku. Nezdál se být úplně v pořádku, ale rozhodně to bylo lepší, než před pár sekundami. Dál už jsem ho fyzicky neprovokovala.

„Aspoň vidíš, jakej jsi pokrytec. Mně přikazuješ být v klidu a přitom ty sám děláš takový blbosti i přes to, že jsi ve zjevně daleko horším stavu než já," vynadala jsem mu přísně.

„Nejsem na tom hůř. Jsme na tom oba úplně stejně, jen to u tebe nejde tak vidět," vyčetl mi. Nechápala jsem, jak jsme na tom mohli být stejně, když já takovou ránu neměla. Luci ale nečekal na mou odpověď a pomalu se začal šoupat ke druhé straně postele. Vyčerpaně se svalil vedle mě. Šlo vidět, že měl dost. Stále jsem nesouhlasila s tím, abychom spali ve stejné posteli, ale nedokázala jsem teď proti tomu protestovat, když byl v takovém stavu. Kdybych se pokusila přesunout na gauč, nejspíš by šel zase se mnou a tím bych jeho stav ještě zhoršila.

Tak to vypadá, že tohle kolo prostě vyhrál. Naštvaně jsem zpod sebe vytrhla přikrývku a zachumlala se pod ní, na protest co nejblíž ke kraji a co nejdál od něho. Věděla jsem, že mě bude sledovat, takže jsem se k němu otočila zády. Takhle z toho moc mít nebude. Schovaná pod peřinou jsem ze sebe sundala i své oblečení a vyjímečně si nechala jen spodní prádlo. Normálně bych spala nahá, ale takovou radost jsem mu udělat nehodlala.

Slyšela jsem za sebou, jak se mi potichu zasmál. Podle zvuků a proudu větru se i on uvelebil pod přikrývkou.

Vlastně jsem ten jeho špatný stav mohla velmi rychle vyřešit. Stačilo by mi jen pár sekund, abych jeho ránu nechala zmizet úplně a měl by po problémech. To by ale zahrnovalo i můj jazyk a ještě k tomu na jeho nahém těle a na něco takového jsem se opravdu necítila. Byl ke mně sice hodný a snažil se mi pomoct, ale má pomoc by byla až příliš sladká odměna. Myšlenku jsem tedy zase zavrhla, alespoň pro teď.

Trvalo mi velmi dlouho, než se mi podařilo usnout a to i přes všechnu tu únavu. Nedokázala jsem se totiž zbavit myšlenek na to, co by se mohlo v noci stát a co kdyby si ten zpropadený démon začal něco dovolovat. Když se ale celou půl hodinu nic nedělo a dokonce se zdálo, že démon spí, tak jsem konečně začala usínat i já. Doufala jsem, že kdyby se mě jen dotknul, tak by mě to snad probudilo.

Poznámky autora: Stále nás čeká ještě pár v celku klidných kapitol. Jen bych chtěla říct, že bych byla ráda, kdyby jste si je řádně užili, protože jak najedeme na další drama, už povede až ke konci příběhu. 
Takže ano, konec se pomaličku a nenápadně blíží. Ještě nás ale stále čeká pár desítek kapitol :)