Démonův drak ✔️

115. Kapitola

„Dobře, jdeme dál," rozhodl tvor a opatrně vykročil k další uličce.

Neskutečně se mi ulevilo. Nejspíš to vážně byla pouze paranoia a ten tvor mě vůbec neplánoval předat Lucimu. Schovala jsem se po jeho straně, aby si mě tvorové z ulice nevšimli a pokračovali jsme dál.

Uběhlo dalších 15 minut schovávání a plížení se, když mě tvor zastavil v další temné uličce.

„Podívej sse tady na tu oranžžovou budovu zza rohem. Konkrétně do druhého patra," přikázal mi. Já tak udělala, ale nevšimla jsem si ničeho speciálního.

„Nic," odpověděla jsem. On o budovu okamžitě ztratil zájem a vydal se dál. Mně to ale začínalo vrtat hlavou.

„Proč zrovna tahle budova?" zeptala jsem se šeptem.

„Nezzapomínej, žže já byla ty, nežž sse zze mě sstala jen potlačená čásst paměti. Sstejně jako ty jssem běhala venku a i já sse párkrát dosstala ssem, ješště nežž jssem tu uvízzla nadobro. U náss v bytě a i v téhle budově jssem tehdy naššla východ ven. Mysslela jssem, jesstli tam nebude zznovu," vysvětlil. Snažil se mluvit potichu a v kombinaci s tím, jak špatně se mu mluvilo to bylo ještě o řád děsivější. Vlastně mi stále nedocházelo, že ten tvor jsem byla já. Nepřišlo mi, že by se mnou měl cokoliv společného a myšlenka toho, že bych to byla přímo já byla až příliš neuvěřitelná a tak pro mě bylo příliš divné, že vlastně dřív prožíval to samé, co jsem teď prožívala já. Co s ním asi všechno Luci dělal, když tu ještě nebyl uvízlý.

„Mysslela jssem ssi ale, žže tam východ nakonec nebude," svěřil se mi trochu posmutněle.

„Proč?" zajímala jsem se.

„Pokažždé, kdyžž jssem tu byla já, tak byl východ někde jinde... Nejsspíšš můžže být naprossto kdekoliv."

Tohle nebyla jedna z nejlepších zpráv, zvlášť po tom, co jsme to jeho světlo hledali už minimálně pár hodin.

Několikrát jsem se mu i svěřila, že vůbec netuším, jak má to světlo vypadat a že tedy nevím, po čem přímo koukat, ale stále mě uklidňoval, že až to spatřím, tak poznám, že je to ono.

Čím více času jsem s tím tvorem strávila, tím více mě začalo zajímat, jak vypadal jeho život před potlačením paměti. Byl k němu Luci taky takový, jako teď ke mně? Nebo se choval úplně jinak? Také mu slíbil lásku a to všechno? Také ho navštěvoval ve snech? Měla jsem takových dotazů. Zajímalo mě, co spolu všechno prožili.

„Jak se k tobě Luci choval?" zeptala jsem se nakonec. Neudržela jsem svojí zvědavost na uzdě.

„Není potřeba na tohle odpovídat. Ažž najdem východ, má paměť sse ti vrátí a na vššechno ssi vzzpomenešš," odpověděl mi. S tímhle jsem se nedokázala spokojit, ale měl pravdu. Nemělo smysl vyzvídat, protože se to stejně brzy dozvím. Trochu jsem na něho i žárlila. Pokud se tu objevil už několikrát, nejspíš s Lucim strávil daleko víc času než já. Znovu mi hlavou proběhly všechny vzpomínky na moje společné chvíle s ním a znovu mě to zabolelo. Proč bylo tak těžké se s tím smířit? S tím, co mi dělal. Nikdo na mě nikdy tak moc velký efekt neměl.

Městem jsme bloudili dalších pár hodin. Byli jsme skvělý tým v tom plížení a také dost pomáhalo, že ostatní tvorové nedávali na své okolí až tak velký pozor. Párkrát si všimli mého průvodce, ale pochopitelně ho nijak nepodezřívali. Problém ale začalo být samotné prozkoumávání, nebo tedy jeho výsledek. Jednoduše se nám nedařilo nic najít. Nikde nebyl ani náznak nějakého odlišného zdroje světla.

Pomalu jsem si všímala, jak každý další přibývající krok se podepisoval na morálce mého průvodce. Jak začínal být stále více sklíčený, až dokud se úplně nezastavil. Trápilo to i mě, ale hlavně jsem se bála, aby to nevzdal on. Neměla jsem pocit, že bych se bez něho vůbec byla schopná dostat ven.

Když se zastavil, se starostí jsem čekala, co teď bude dělat.

„Takhle to dál nejde," řekl. Nejspíš měl pravdu. Bloudili jsme městem už dohromady tak 5 hodin a bezúspěšně. Chtěl tím ale říct, že se na mě vykašle? Nervózně jsem čekala, jestli neřekne něco dalšího a raději jsem byla zticha, abych ho ničím nevyprovokovala.

„Budeme musset zzměnit taktiku," řekl a zaklonil svojí obnaženou lebku. I přes to, že neměl žádné viditelné oči, bylo zjevné, že se díval nahoru a já se hned podívala směrem, kterým se koukal on. Pochopila jsem. Koukal na špičku jedné z nejvyšších budov. Zamíříme tam a porozhlédneme se odtamtud. Zdálo se to být jako super plán, pokud ta budova nebude plná ještěrů.

Budova nebyla příliš daleko a během pár minut jsme už stáli u vchodu. Konkrétně tedy u zadního vchodu. Ke hlavnímu bychom se tak jednoduše nedostali, protože hned před ním se poflakoval jeden z ještěrů. Vešli jsme tedy dovnitř a oba se zastavili. Zaposlouchali jsme se do okolí. Samozřejmě i tady se celá budova utápěla v krvi a tak jediné, co jsme mohli slyšet, byla tekoucí krev a všudypřítomné kapky. Co ale bylo důležité, tak jsme neslyšeli žádné čvachtání, které by naznačovalo, že po budově někdo chodí.

Nechala jsem opět tvora jít prvního a s malým odstupem jsem ho následovala. Jak už to v celém tomhle světě bylo, tak i přes to, že se budova zdála být prázdná, nedokázala jsem se zbavit nepříjemného pocitu. Nevěřila jsem tomu, že bychom tu nenarazili na žádné problémy.