Démonův drak ✔️

87. Kapitola

Dveře do místnosti se pomalu otevřely. Osobě stojící ve dveřích jsem věnovala velmi nepříjemný pohled. Zdráhal se vejít dovnitř a ostražitě mě sledoval.

„Jmenuji se Kyle... Luci mě sem poslal," představil se, než se odvážil plně vejít dovnitř.

„Proč ze všech tvorů musel poslat zrovna čaroděje?" zavrčela jsem nesouhlasně a on se omluvně pousmál. Možná jsem Lucimu měla říct, že se s čaroději nemusím, ale stejně mi k tomu nedal moc velkou příležitost. Sledovala jsem každý jeho krok. Pomalu se blížil k mé posteli a ruce držel za zády.

„Já... něco jsem ti donesl..." vytáhl ruce zpoza zad a podal mi dárek.

„Napadlo mě, že by se ti mohl líbit."

Mluvil a choval se celkově dost nejistě, ale byl to právě ten dárek, který teď měl mou pozornost. Vzala jsem si ho. Byl to plyšový dráček. Né že by se mi nějak podobal, ale byl roztomilý.

Čaroděj si mezitím sedl k mé posteli a sledoval mou reakci. On sám nevypadal nijak nebezpečně a ve skutečnosti od něj bylo pěkné, že mi přinesl dárek. Možná, že jsem to jen přeháněla s mou ostražitostí. Bohužel mé zkušenosti mi nedaly a nedokázala jsem se v jeho přítomnosti příliš uvolnit.

„Děkuji..." řekla jsem mu a dráčka si nechala. Byl celý načichnutý čarodějem, ale to samozřejmě nebyla jeho chyba.

Ani sám čaroděj se nezdál být naprosto uvolněný. Možná spíš smutný. Celkově se všichni kolem chovali nějak sklíčeně. Nechápala jsem proč.

Oba jsme zůstali potichu. Moc toho nenamluvil. Nevěděla jsem, jestli to bylo tím, že by se neodvážil, zvlášť po tom, jaké jsem mu dala přivítání, nebo jednoduše nebyl ukecaný, ale díky jeho mlčenlivosti jsem měla klid. Tak velký klid, že jsem začala pomalu usínat. Brzy na to jsem se úplně přesunula do světa snů.

„Jaktože zase nejste ve své posteli! Nemůžete tu furt takhle pobíhat!" probudil mě něčí pištivý hlas. Stěží jsem otevřela oči a sledovala situaci, která se mému pohledu naskytla. Luci akorát přísně kráčel k sestřičce, která stála ve dveřích s rukama v bok. Na místě ji otočil a vystrčil z místnosti ven. Zavřel za ní dveře a ty za sebou zamknul. Sestřička ihned popadla kliku, ale dovnitř se už nedostala. Začala bušit.

„Tohle nemůžete! Ihned otevřete!" nadávala zpoza dveří. Luci jí věnoval pěkně děsivý pohled a sestřička přestala. Všimla jsem si, jak mávla rukama a odešla. Démon se otočil ke mně a okamžitě nahodil lítostný pohled, když si všiml, že jsem vzhůru.

„Promiň mi to. Nechtěl jsem, aby tě cokoliv budilo," omluvil se a přisedl si zpátky na svou židli k mé posteli. Byli jsme v místnosti sami. Čaroděj už musel odejít.

Také mi z rozhovoru došlo, že on sám je tu hospitalizovaný. Nikdy dřív mě nenapadlo si ho pořádně prohlídnout a tak jsem ho začala zkoumat, abych zjistila, co mu vlastně je. Měl krásné lidské tělo, což mě nijak nepřekvapovalo vzhledem k tomu, že to byl démon. Měl na sobě džíny a černou košili, která mu perfektně padla k barvě jeho dlouhých vlasů. Nic podezřelého jsem na něm ale nenašla. Nějak jsem si nedokázala představit, co se mu vlastně mohlo stát. Říkal, že se mě snažil zachránit a proto mě vzal do nemocnice. Co se ale během té doby sakra mohlo tak stát jemu?

„Jsi v pořádku?" zeptala jsem se ho. Můj dotaz ho překvapil.

„Jasně, o nic nejde," řekl, jakoby nic.

„Co se ti stalo?" pokračovala jsem ve vyptávání. Luci si nad mou zvědavostí povzdechl.

„Jen jsem udělal asi největší chybu v mém životě. Nebylo to nic, co bych si nezasloužil a navíc už jsem v pohodě," přesvědčoval mě a nakonec se pousmál, aby přidal na efektu. Nejspíš to tedy se mnou nemělo nic společného.

„Navíc jsem ti něco donesl, aby ses tu moc nenudila... Ale koukám, že jsem nebyl jediný, koho napadlo ti sem přinést dárek," zahleděl se na plyšáka ležícího vedle mě. Vzala jsem si ho k sobě a objala ho. Na chvíli mi přišlo, že Luci toho plyšáka vraždil pohledem.

„Ale už sem toho čaroděje znovu neposílej prosím. Já... Nemám s nima moc dobrý zkušenosti," požádala jsem ho. Přikývl a podal mi papírový pytel. Našla jsem v něm hromadu knih.

„Děkuji," řekla jsem nadšeně.

Tohle mi alespoň opravdu dokáže zahnat nudu.

„Cokoliv, co tě tady udrží, dokud se neuzdravíš, Aerwyn. Taky jsem si sem jednu přinesl," odpověděl mi.

Oba jsme se pustili do čtení. Musela jsem přiznat, že mi přinesl opravdu zajímavé knihy. Začetla jsem se tak moc, že jsem ani nevnímala, co se kolem děje.

Po pár hodinách čtení jsem konečně odklopila zrak od knihy. Všimla jsem si, že Luci na své židli usnul. Hlavu měl svěsenou a byl nakloněný ke mně. Nechápala jsem, proč vlastně raději nebyl ve své posteli. Bylo by to pro něho daleko pohodlnější. Ale dokud byl v klidu, tak asi bylo vše v pořádku.

Neodolala jsem a znovu si ho prohlížela. Teď když spal, tak to alespoň nebylo tak divné. Bylo na něm něco zvláštního. Nejspíš to dělal ten pach. Nebyl to úplně typický pach pro démona. Tedy démona jsem z toho pachu rozhodně poznala, ale bylo v tom ještě něco, co jsem nedokázala zařadit.

Tentokrát mě ale při jeho prozkoumávání zaujalo něco, čeho jsem si dřív nevšimla. Jak ke mně byl nakloněný a jeho košile nebyla napnutá, odhalovala jeho hruď daleko hlouběji. Všimla jsem si ošklivé rány přesně v místě jeho srdce. Zdála se být už z části zahojená, ale od úplného zacelení to bylo dost daleko. Nechápala jsem to. Copak neříkal, že tady v nemocnici léčí magií a proto já už nemám žádnou ránu? Tak proč by tedy stejným způsobem nevyléčili i jeho? Nedávalo to vůbec žádný smysl. Nebo mi v něčem lhal? Moc bych se tomu nedivila, furt to byl démon. Nejspíš bych mu neměla moc věřit.

Znovu jsem zkontrolovala své břicho. V místě, kam mi zajela dračí dýka, jsem opravdu neměla vůbec nic.