Démonův drak ✔️

47. Kapitola

Zazněl nepříjemný zvuk budíku a já se pro něho okamžitě natáhla, abych to šílené vyzvánění utnula.

„Zatraceně... na ten budík jsem úplně zapomněl," přiznal se něčí hlas znějící kousek od mé hlavy.

„A kdyby nezapomněl tak co? Zase by si mě nechal týden spát?" zeptala jsem se ho posměšně ještě stále se zavřenýma očima.

„Tvůj vztek bych si teď nedovolil riskovat. Ale zařídil bych ti daleko příjemnější probuzení," pošeptal mi sladce do ucha a pomazlil se s mým nosem. Líbilo se mi, když na mě byl takhle hodný, místo toho, aby zneužíval příležitostí. Tohle už bylo druhé ráno po sobě, který jsem si nemohla vynachválit.

Když jsem si tak porovnávala obě poslední rána, vzpomněla jsem si na Petra. Konečně jsem pořádně otevřela oči. Znovu jsem chňapla po mobilu a zkontrolovala, jestli náhodou třeba nenapsal. Nic. Nějak jsem z toho neměla vůbec dobrý pocit. Dokonce jsem cítila, jak se mi sevřel žaludek.

„Copak?" zeptal se Luci starostlivě a pohladil mě po ruce.

„Ale... jen tu jsou dva lidé, kteří se se mnou z nějakýho důvodu nechtějí bavit a já nevim, co mám udělat, aby mi odpustili," svěřila jsem se mu.

„Maki bude v pohodě. Tohle není poprvé, co by situaci řešila takhle. Většinou někam odjede, uklidní se a zase se vrátí. Uvidíš," snažil se mě utěšit. Zněl naprosto sebejistě. Já si povzdychla. Snad měl pravdu.

„Tak bych měla zajít alespoň za Petrem."

Luci se na moment zarazil.

„Nemyslíš, že je to takhle lepší?" zeptal se.

„Hmm? Jak to myslíš?" nechápala jsem.

„Nevím, jestli sis toho všimla, ale Petr je do tebe zabouchnutej. Pokud si bude myslet, že my dva spolu něco máme, alespoň mu rychleji dojde, že nebudeš moct být jeho," vysvětlil Luci. Šokovaně jsem na něho pohlédla. Ani jsem se nesnažila komentovat ten absurdní názor, že je do mě Petr zabouchnutý. Samozřejmě i mě přišlo, že ke mně má velmi blízko, ale neviděla jsem v tom na rozdíl od Luciho nic tak moc hlubokého.

„To je jen větší důvod ho dojít zkontrolovat," protestovala jsem. Luci si povzdychnul. Nechal mě být a lehl si vyřízeně na záda.

„Tohle už je podruhé v řadě, co mi zkazil ráno," zamumlal naštvaně.

„Děláš, jak kdyby jsme oba nežili věčně," dráždila jsem ho a mezi tím vstala z postele. Luciho pohled sklouzl ke mně a já na něho provokativně vyplázla jazyk. Chvíli na mě pohoršeně zíral a pak vyskočil z postele a hbitě se vydal ke mně. Já rychlostí blesku zmizela z pokoje a zaběhla jsem do koupelny, kde jsem se zamkla. Začala jsem se pomalu připravovat na zbytek dne.

Odpoledne jsem zamířila k Petrovi domu. Nemohla jsem se celý den kvůli němu zbavit špatného pocitu. Ani jsem na něho nemusela zvonit, protože dveře do jeho budovy byly otevřené. Došla jsem tedy až ke dveřím jeho bytu a nervózně zaklepala. Nebyla jsem nervózní kvůli tomu, že na mě byl naštvaný. Byla nejsem nervózní, protože hned jak jsem vešla do budovy, něco se mi zdálo být hrozně špatně. Nejdřív jsem netušila co, ale něco vůbec nesedělo. Na mé klepání nikdo neodpovídal a mě pomalu začalo docházet, o co jde a co můj špatný pocit způsobuje. Dělala to ta pachová stopa. Byla Petrova, ale něco s ní bylo špatně. Přála jsem si, abych se mýlila. Věděla jsem, že pokud se nemýlím, tak se dovnitř jen tak nedostanu. Hodila by se mi tu teď Luciho magie na odemykání zámků.

Nedalo se nic dělat. Nechala jsem vyrůst svůj ocas a zámek roztříštila rychlým a silným úderem. Nebyla to žádná hlučná rána, takže sousedi by neměli dělat problémy. Naposledy jsem se pomodlila, aby Petrovi nic nebylo a vešla jsem dovnitř.

Ocitla jsem se uprostřed temné místnosti. Všechna okna byla zahalená a já na krok neviděla. Podle pachu jsem ale poznala, kde se přesně Petr nacházel. Zadívala jsem se na to místo a počkala, až se mé oči přizpůsobí. Uviděla jsem ho. Už jsem věděla, že jsem se nemýlila. Krčil se v rohu místnosti schovaný za záclonou. Ujistila jsem se, že jsou vchodové dveře pořádně přivřené. Sice se teď nedaly zavřít úplně, ale nepotřebovala jsem tu žádné zvědavé oči.

„Petře?" zkusila jsem. Potřebovala jsem zjistit, jak na tom je psychicky.

„Jdi pryč. Nechci tě vidět," zavrčel na mě. Nejspíš si to neuvědomoval, ale vzhledem k jeho stavu jsem byla jedna z nejvhodnějších osob, která teď u něho mohla být.

„Jak se to stalo?" zeptala jsem se opatrně.

„Řekl jsem jdi pryč!" vyštěkl.

Praštil mě nový silný pach do nosu a uslyšela jsem, jak se dveře za mnou pomalu otevřely.

„No nene. On fakt nekecal. Opravdu se kámoší s drakem," ozval se hlas nově příchozího. Otočila jsem se na něho. Byl to alfa samec vlkodlaka s dalšími dvěma jeho kámoši po boku.

„To vy jste ho proměnili?" zeptala jsem se znechuceně.

„Ano... Ještě se mi nestalo, aby o tohle někdo tak moc žadonil. Přece jsem ho v tom nemohl nechat," odpověděl mi posměšně. Já mu nevěřila ani slovo.

„Jak to myslíš?" zeptala jsem se ho podezíravě. Alfa se na mě škodolibě ušklíbl.

„Tady tvůj malý kamarád tě sledoval až na párty, na kterou sis zajela s tím tvým vyvoleným a čirou náhodou jsem byl na hlídce zrovna já a vyčmuchal jsem ho slídit kolem. Trochu jsme si pokecali, on zjistil, co jsem zač a pak začal: Prosím, proměň mě. Jako člověk u ní nemám žádnou šanci," napodoboval Petrův hlas pištivým tónem.

„Jak bych něčemu takovýmu mohl odolat!" řekl a zasmál se.

Mrzutě jsem znovu pohlédla na postavu z poloviny schovanou za závěsem. Byla to má chyba. To kvůli mně se tohle stalo.

„A když se pak dozvěděl, že to udělal zbytečně a že tě bude klátit ten démon místo něho... To si měla vidět! Ještě nikdy jsem neviděl nikoho tak zničenýho." smál se dál z plných plic. Přepadla mě vlna výčitek. Pokusila jsem se alfu už ignorovat. Přistoupila jsem k Petrovi a dřepla jsem si k němu.

„Pomůžu ti se přes to dostat," navrhla jsem mu láskyplně, usmála jsem se a nabídla mu svou ruku. Co následovalo jsem ale nečekala. Do ruky se mi zaryla řada ostrých Petrových zubů. Zůstal zahryznutý a vrčel na mě ve své lidské podobě. Nejednalo se o žádné varovné kousnutí, opravdu se mi snažil ublížit. Nemohl mě zranit, ale jeho útok zabolel na úplně jiném místě. Na srdci. Uslyšela jsem za sebou další výbuch smíchu.

„Koukám, že máš tu čest být jeho první obětí útoku," okomentoval alfa. Já ho jen dál ignorovala a soustředila se na Petra.

„Je to má chyba. Mrzí mě to... Jen chci, abys věděl, že se i já sama dozvěděla o Luciho poutu teprve před pár dny a od té doby jsem s tebou neměla možnost mluvit... Promiň mi to."

Vypáčila jsem ruku z jeho tlamy a postavila se.

„Pokud by jsi někdy potřeboval pomoc, dej mi vědět," řekla jsem mu na rozloučenou a věnovala mu poslední omluvný pohled. Prošla jsem mlčky kolem vlkodlaků a zmizela jsem za dveřmi.

Možná, kdybych o Luciho poutu věděla dřív, tak bych tomu mohla zabránit. Nebo kdybych mu bývala nevyprávěla o poutech mezi rasy a o nevhodnosti pouta mezi drakem a člověkem. Pak by ho určitě nic takového nenapadlo. Byla to naprosto má chyba a nemohla jsem s tím nic udělat. Nenáviděla jsem se v tu chvíli.

Na ulici jsem vytáhla mobil a zavolala si kvůli instalaci nových dveřních zámku k Petrovu bytu. Tohle byla nejspíš na nějakou dobu poslední věc, kterou jsem pro něj ještě mohla udělat.