Démonův drak ✔️

60. Kapitola

(pokračování snu)

„Chceš, abych tě potrestala, tak to máš mít... Ani se odtud nehni. To je tvůj trest," řekla jsem a dala se na odchod. To by mělo zamezit, aby se objevoval v mých dalších snech. Ihned jsem za sebou slyšela cinkání řetězů.

„Aerwyn!"

Zastavila jsem se a povzdechla si.

„Nenechávej mě tu samotného! Prosím! Odpusť mi to!" křičel za mnou a stále chrastil řetězy, jak se nervózně přemítal. Otočila jsem se zpátky k němu.

„Já furt nechápu, proč si sem přišel. O Petrovi a Maki bych se dozvěděla hned, jak bych vstala. A když si tak hrozně moc chtěl být s někym, proč si lezl do snu mně? Mohl si klidně vlízt do snu té dračici! Od toho sis jí přece přivedl ne?!" rozčilovala jsem se.

„Nepřivedl jsem jí, aby mi nahradila tebe! Tebe nic nahradit nemůže!... Přivedl jsem jí, protože jsem to nezvládal a potřeboval jsem psychickou podporu!" protestoval. To mě jen ještě víc vytočilo. Celou dobu se všichni motají kolem něho jen aby se cítil líp. Zvlášť jeho bratr a sestra a on si stejně musí přitáhnout další a stěžovat si, že nikoho nemá!

„Takže o tom to celé je? O tom, že mám za kamarádku další dračici?" zeptal se pohrdavě.

„Kamarádky se neplazej po svých zadaných kamarádech!" vyjela jsem na něho. Přísahala bych, že jsem teď byla větší, než je má normální velikost. Zuřivě jsem se tyčila nad ním, připravená ho každým dalším slovem zakousnout.

„Tohle normálně nedělá a já to v tu chvíli ignoroval, protože jsem byl naštvaný," vymluvil se. Já na něho vycenila zuby a vztekle jsem zavrčela.

„Víš ty co, dělej si s ní, co chceš! Já si taky najdu někoho jinýho. Co ty na to?! Jsem si jistá, že by třeba Petr měl ještě zájem!"

Jeho tělo okamžitě zčernalo a začalo se zvětšovat. Rám, který se ho společně s řetězy snažil držet, ten nápor nevydržel a rozlétl se všude kolem. Řetězy povolily hned na několika místech.

„JÁ SE TĚ NIKDY NEVZDÁM AERWYN! NIKDY!" zuřivě zakřičel, zatím co se dál proměňovat v démona. Pár sekund na to už byl ve stejné velikosti, jako já. Vztekle oddechoval a po jeho těle začaly vyskakovat žíly, jak se jeho svaly napínaly zlostí. Místnost pro nás oba začínala být malá.

Měla jsem ho už po krk! Chtěla jsem, aby ihned zmizel z mého snu. Potřebovala jsem se ho nějak zbavit. Něco mě napadlo a začala jsem se opět soustředit na svůj sen. Potřeboval jen trochu přetvarovat. Podlaha se hned za Luciho nohama propadla a do místnosti z ní pronikla červená záře. Okamžitě se oteplilo. Musela jsem zareagovat hned, než se Luci bude moct bránit. Na nic jsem nečekala a prudce do něho vší silou vrazila. Byl daleko silnější, než jsem předpokládala, ale udělal o krok zpátky a jak jeho noha nenašla pevnou zem, ztratil rovnováhu. Vymrštil křídla do stran a zachytil se o stěny. Rychle jsem nechala propadnout i stěny a zbytek země pod ním, a to dřív, než stihne získat zpátky rovnováhu. Neměl se už čeho zachytit a tak se v té rychlosti chytl mě. Podařilo se mu uchopit mé rohy. Začal mě tahat sebou, jak padal propastí. Pokud bych se dobře zapřela nohama, mohla bych ten pád zastavit, ale to by měl čas zareagovat i on a nejspíš by se zachránil. Udělala jsem tedy přesný opak. Skočila jsem do propasti za ním a hlavu zabořila do jeho hrudi. Tím jsem ho tlačila při pádu pod sebou.

Hrad se nad námi rychle vzdaloval a my letěli přímo do vnitra aktivní sopky. Rychle se oteplovalo. Byla jsem na sebe hrdá, Luci už neměl čas použít svá křídla na záchranu zvlášť se mnou jako zátěží na hrudníku. Všimla jsem si Luciho výrazu. Nejistě se na mě koukal. Né se strachem, jak by měl, ale jen s nejistotou. Byla jsem si jistá, že něco plánoval. A taky že jo. Jeho plán na sebe nenechal dlouho čekat. Všimla jsem si kruhovité elektrické anomálie mezi námi a lávou. Padali jsme k ní. Skoro to vypadalo jako...

Vlítli jsme přímo do ní. Uslyšela jsem tříštivý zvuk a těžce jsem přistála přímo na Luciho démoním těle. Dost se ochladilo. Rychle jsem se rozhlédla. Nacházeli jsme se v jeho malé jeskyni s postelí, která po našem pádu byla na třísky. Ta anomálie byl portál. Zajímavé řešení takové situace. Ucítila jsem ruce objímající mé boky a rychle se podívala zpátky na tělo pode mnou. Luci se spokojeně usmíval z toho, jak situace dopadla. Nebo možná z toho, kam přesně jsem dopadla já. Se znechuceným výrazem jsem se okamžitě chystala vstát z jeho těla. To ale Luci zaregistroval a svižně se zhoupl. Vyměnil si tím se mnou pozici. Já teď byla uvězněná mezi jeho tělem a rozbitou postelí. Šibalsky se na mě usmál.

Já se ale nehodlala vzdát. Místnost se okamžitě naplnila vodou a ocitli jsme se uprostřed oceánu. Místnost i s postelí jsem nechala zmizet úplně. Voda Luciho zastihla naprosto nepřipraveného a já měla výhodu překvapení. Prudce jsem do něho kopla zadníma nohama. To mě od něho odrazilo a dala jsem se ihned do plavání. Draci byli skvělí plavci díky blanitým křídlům. Byla jsem si ale jistá, že to samé platilo pro Luciho právě díky jeho vlastním křídlům, které se od mých až tak nelišily.

Soustředila jsem se na svůj únik a nevšimla si malé změny přímo před mým nosem. Tupě jsem narazila do téměř neviditelné překážky. Byla jsem si jistá, že kdybych nebyla drak, měla bych v tu chvíli zlomený nos. Natáhla jsem svoje tlapy před sebe a zjistila, že je přede mnou sklo. Konečně jsem se otočila, abych věděla, jak moc je situace špatná. Pomalu ke mně plaval Luci. Všimla jsem si obrovského špuntu, který se za ním zavřel. Došlo mi, o co jde. Byli jsme v obrovské sklenici, dostatečně velké na to, abychom se tam oba vešli. To si mě vážně chytil do blbé sklenice? A ještě zase s tím jeho hloupým šibalským úsměvem. Voda ze sklenice zmizela a Luci se zastavil až přede mnou. Jeho úsměv mu z tváře zmizel. Koukal teď tak toužebně. Natáhl ke mně ruku, aby se mě mohl dotknout. Já využila kulatého tvaru sklenice a udělala krok do strany. Sklenice se pootočila a Luci znovu ztratil rovnováhu. S cinknutím se křídly praštil o hrany, jak se snažil udržet balanc. Zasmála jsem se mu. Dobře mu tak!

Nechala jsem rychle zmiznout tu stranu sklenice, která byla za mnou a vylezla jsem z ní. Nebyli jsme už v oceánu, ale na souši. Věděla jsem, že Luci půjde hned za mnou a tak jsem mu přichystala překvapení. Jak jsem byla pár metrů dál, otočila jsem se, abych to sledovala. Už se samozřejmě soukal ze sklenice ven. Usmála jsem se. Jen jsem čekala, až jeho překvapení dorazí. Náhle udělal krok zpátky do sklenice a můj krásně načasovaný kamión ho o pár centimetrů minul. Ze zatroubením projel a Luci byl naprosto nezraněn.

„Tohle nebylo pěkný," pokáral mě.

Jak to věděl! Měla jsem to načasovaný úplně přesně! A schválně tak, aby si ho předem nemohl všimnout. Možná jsem se neměla zastavovat, abych to sledovala. Dala jsem se znovu na útěk.