Démonův drak ✔️

55. Kapitola

Začala jsem přemýšlet nad jinými možnostmi než atrakcemi. Ty jsem po tom dni a únavném zvracení nechtěla ani vidět.

Zamířila jsem tedy ven z parku a doufala, že mě brzy něco napadne. Slunce už pomalu zapadalo. Jak jsem tak procházela kolem různých stánku s atrakcemi a hrami, všimla jsem si jednoho specifického, ve kterém se házelo šipkami po balóncích. Né že by samotná hra byla nějak zajímavá nebo zvláštní, to co mě ve skutečnosti zaujalo, byly výhry. Stánek měl tři obrovské police, plné plyšáků a dalších věcí, které sloužily jako odměny pro výherce. Ze druhé police ale skapávala červená tekutina. Nedokázala jsem vidět, co přesně to způsobovalo, protože zdroj byl schovaný za jedním z plyšáků, ale tekutina stékala na spodní poličku a obarvovala další ceny. Rozhlédla jsem se kolem sebe po ostatních, ale všichni se soustředili pouze na hrající osoby. Copak to nikdo neviděl? Měla jsem chuť zjistit, co se za plyšákem nachází. Počkala jsem si, dokud nebudu na řadě, abych si sama zahrála. Nepotřebovala jsem moc bodů na to, abych mohla získat toho konkrétního plyšáka a tak má únava nebyla moc velkou překážkou.

A přesně jak jsem čekala, tak se mi podařilo i vyhrát. Provozovatel sáhl po plyšákovi. První, čeho jsem si všimla, byla ta tekutina, obarvující celá záda plyšáka. Jak ho provozovatel vzal, zbarvilo to i jeho ruku. Nechápala jsem, že mu to nepřijde divné. Podal mi ho a já ho pochopitelně vzala za čisté místo. Konečně jsem se podívala na zdroj tekutiny. Jak to bylo zapadlé, mezi ostatními ceny, bylo těžké rozeznat, co to je. Nejdříve mi to přišlo jako další plyšák, poněkud morbidnější, protože měl celé rudé tělo a jen jeho hlava byla až zářivě bílá. Pak jsem si ale uvědomila, co to je. Byla to ještěrka. Bez kůže a s chybějícím masem na spoustě částech svého těla a hlavně na hlavě. Byla tak malá, jako vedlejší plyšáci a nehnula se. Okamžitě jsem ztuhla a zneklidnila. Právě to, že se nehýbala byl důvod, proč jsem se ještě nedala na útěk. Přemýšlela jsem, jestli je živá. Stále z ní tekla a odkapávala krev, ale to se tak dělo vždy nehledě na to, jestli byli živí nebo ne. Rozhodla jsem se to nechat být a pokračovala jsem ve své cestě. Nejistota ale se mnou už zůstala.

Nervózně jsem koukala i po dalších stáncích a všímala si, že každý z nich tam měl podobnou cenu. Čím dál jsem šla, tím víc takových jsem nacházela. Mé tempo zrychlovalo. S každým dalším stánkem jsem viděla víc a víc krve. Plyšáci se měnili na otrhané hračky s chybějícími končetinami a celé špinavé od krve. Hry s vodní pistolí v sobě už neměly vodu, ale krev. Rozeběhla jsem se. Musela jsem co nejrychleji zmizet. Už i samotné stánky nebyly bílé, jako byla jejich obvyklá barva, ale byly rudě červené a roztrhané. Začala jsem slyšet už i povědomé vřískání. Běžela jsem, jak nejrychleji jsem uměla.

Brzy jsem se dostala ze zábavního parku ven. Nezastavovala jsem se a běžela jsem dál. Všímala jsem si, jak vitríny v sobě měly krvavé oblečení na ošuntělých manekýnách nebo zrezlé a poničené šperky.

Nechápala jsem, co se děje. Všude kolem byla stále hromada lidí. Nemohla jsem být v druhé dimenzi. Tak jak to, že to nikomu nepřišlo divné?! Běžela jsem bezcílně dál. Musela jsem se dostat pryč! Netušila jsem, kam vůbec běžím.

Všimla jsem si pohybu kus přede mnou. Bylo to přímo na chodníku. Byl to poklop od kanálu, co se pohyboval. Rychle jsem se k němu blížila, jak jsem běžela. Poklop náhle povyletěl a odhalil tak díru. Vykoukla z ní hlava. Hnusná ještěří lebka. Okamžitě se zaměřila na mě a zasyčela. Na nic jsem nečekala a se zaječením jsem se otočila. Z vitríny kousek přede mnou vyskočila další. Zabočila jsem do malé uličky.

Takže už opravdu mají přístup z té dimenze do mého světa! To snad začíná nějaká apokalypsa? A první, po kom jdou jsem já!

Musela jsem vypadnout. Bylo mi už úplně jedno, co se se mnou stane, když odsud odjedu. Nehodlala jsem v tomhle městě zůstat ani o chviličku déle. Zamířila jsem k mému bytu. Neplánovala jsem jít dovnitř, protože jsem věděla, že ta potvora tam určitě ještě bude. Potřebovala jsem ale auto, abych co nejrychleji vypadla.

Můj byt byl nedaleko a během pár dalších minut jsem už seděla ve svém autě. Uvědomila jsem si, že jsem stále držela toho plyšáka a tak jsem ho zahodila na místo spolujezdce. Rychle jsem nastartovala a vyjela pryč, než mě ty potvory doběhnou. Kupodivu bylo na silnicích málo aut a rychle jsem se dostala pryč z města. Tou dobou už byla tma. Začínala jsem cítit, jak energeťáky přestávají působit a samotná tma tomu taky moc nepomáhala. Zapřemýšlela jsem, že bych nakoupila další na benzínce, ale chtěla jsem mít jistotu, že budu co nejdál od města. Nechala jsem to tedy až na chvíli, kdy mi začne docházet benzín a nebudu mít jinou možnost. 

S únavou jsem tedy bojovala už jen silou vůle. Bylo to pro mě velmi náročné. Vnímala jsem, že jedu lesem, ale přestávala jsem mít kontrolu nad vším ostatním. Má víčka byly neuvěřitelně těžká. Nesměla jsem se ale vzdát. Les mi z nějakého důvodu přišel stále temnější a temnější, jak kdyby jím světla mého auta už nedokázala proniknout. Tohle pokračovalo, až dokud mě temnota naprosto nepohltila. Mé tělo se tomu poddalo a má mysl přestala vnímat.