Démonův drak ✔️

98. Kapitola

Jídlo jsme se rozhodli vzít sebou domů, abychom na něho měli klid.

Jakmile jsme domů dorazili, zahryzla jsem se do svého granderu. Měla jsem už opravdu hlad. Luci si sedl naproti mně a mlčky mě sledoval. Sám se do svého jídla ještě nepustil. Věděla jsem, že v tom bude ještě něco jiného.

„Co?" zeptala jsem se už netrpělivě.

„Já jen..." spustil, ale nedořekl. Nervózně sklopil pohled a začal si hrát s prsty. Nejspíš přemýšlel, jak mi co nejlépe říct, co má na srdci. Začalo mě to iritovat, takže jsem přestala jíst a čekala, co z něho vypadne.

„Víš... možná by bylo lepší, kdyby ses na nějakou dobu přestěhovala ke mně, než se všechno vyřeší a tak," navrhl. Zhrozeně jsem ho dál sledovala. Toho si samozřejmě všiml.

„Představ si, že by se něco stalo a já nebyl u tebe. Ty by sis pomalu ani nemohla zavolat pomoc, natož aby si byla schopná bez peněz řešit nějakou situaci... Abych se o tebe mohl efektivně postarat, musel bych být u tebe... Jen dokud by se nevyřešila ta tvoje situace," přesvědčoval mě.

„Nepřichází v úvahu," zarazila jsem ho.

„Můj byt je snad to poslední, co mi zbylo, takže se z něho nehnu," protestovala jsem.

„Ok, tak bych se třeba já mohl nastěhovat k tobě?... Jen na tu dobu, než se věci vyřeší?" zeptal se opatrně a prosebně. Pozorně sledoval mojí reakci.

„Proč? Pokud se něco stane, bude to přece můj problém, a né tvůj. Proč ti o mně tak moc jde?"

„Proč máš furt pocit, že když jsem podle tebe démon, tak mi na tobě nemůže záležet? Mám přece úplně stejný city, jako jakýkoliv jiný tvor. I já můžu mít přátele, na kterých mi záleží," protestoval.

„Vím, jaký vy draci míváte život. O to víc ti chci předvést, jaké to je, když máš někoho, kdo je schopný se o tebe postarat. Už jsem ti tohle jednou vysvětloval," pokračoval už uraženě. I kdybych svolila, nechápala jsem, co si od toho slibuje. Co si myslí, že z toho bude mít. Nebo chce jen prostě trávit čas s drakem, dokud má tu možnost? To je přeci to, co démoni většinou chtějí ne? Nechtěla jsem se s ním už dál dohadovat a tak jsem rezignovala.

„Fajn," povzdechla jsem si.

„Ale já se z bytu nehnu."

Luci se okamžitě rozzářil, až vyskočil ze židle.

„Tak já si jen dojdu pro pár věcí. Nebudu sem toho tahat moc, když je to jen dočasně... Nechceš mi jít pomoct?" zeptal se nadšeně. Já se snad dneska ani pořádně nenajím. Znovu jsem se zakousla do svého jídla, abych měla alespoň něco na cestu a i já vstala od stolu. Luci vesele vedl cestu ven z bytu.

Přesunuli jsme se do vedlejší budovy a vstoupili do výtahu. Já už automaticky chtěla zmáčknout předposlední patro, ale zarazila jsem se dřív, než jsem vůbec stihla zvednout ruku. Proč jsem chtěla něco takového udělat? A proč vůbec předposlední patro? Zmateně jsem zamrkala na tlačítka. Snažila jsem si vzpomenout, jestli jsem někdy dřív nebydlela v předposledním patře, ale nebyla jsem si ničeho takového vědoma. Nedokázala jsem si to nijak vysvětlit, takže jsem to raději přestala řešit.

Luci vytáhl malý klíček, který zastrčil do jediného otvoru, který se na panelu nacházel. Jak s ním otočil, výtah nás začal vézt až do nejvyššího patra. Cestou nahoru mi neuniklo, jak z toho všeho byl Luci nadšený.

Hned jak se otevřely dveře, ocitli jsme se v prostorném a krásném penthousu*. Nestačila jsem se divit a zaujatě se rozhlížela kolem.

Kdybych neměla zamrzlé účty, sama bych si něco takového mohla v klidu dovolit a to klidně i desítky penthousů, ale vždy jsem raději dávala přednost menším prostorám. Zdály se mi více útulné. I tak jsem ale vždy nad vzhledem takovýchto bytů naprosto žasla. V prvním patře celého bytu se nacházela obrovská místnost, kde byla zároveň i kuchyně, byl tam jídelní stůl a o kus dál spousta gaučů a obří televize. Vedle gaučů se nacházely schody do druhého patra, kde jsem si všimla dveří do jednotlivých místností. Místo zdí s okny se nacházely jen obrovské prosklené tabule, takže celý byt působil tak zářivě a o to více prostorně.

Když jsem se konečně vzpamatovala, všimla jsem si, jak mě Luci pobaveně sledoval.

„Líbí? Stále se můžeš rozhodnout, že zůstaneme tady," navrhl svůdně. Já mu úsměv vrátila zpátky, ale zakroutila jsem hlavou.

„Je to pěkný byt, ale asi bych tady nevydržela bydlet. Přijde mi, že tu jeden nemůže mít ani pořádné soukromí," podívala jsem se při tom na obrovské prosklené stěny, vedoucí ven.

„V tom se dost mýlíš. Jsme v nejvyšším patře. Nikdo sem dovnitř nemůže vidět. A přesně z toho důvodu tady můžeš být i ve své pravé podobě."

Zatím co mi tohle říkal, koukala jsem ven. Žádná z budov kolem nebyla až tak vysoká, takže do bytu opravdu nikdo vidět nemohl. Ty co byly na stejné úrovni, nebo dokonce i vyšší, tak se nacházely dost daleko.

Zaregistrovala jsem za sebou nějaký zvuk šustění. Otočila jsem se tedy zpátky na Luciho, jen abych zjistila, že není ve své lidské podobě. Jeho oblečení bylo poházeno kolem a přede mnou se teď tyčil samotný démon.

* Penthouse: Luxusní vícepatrový byt na vrcholu obytných budov.