Démonův drak ✔️

13. Kapitola

„Zvláštní, nikdo za dveřmi není," ozvala se Maki a dveře zase zavřela. Byla už zase rozmražená a očividně si čaroděje nepamatovala. Já se okamžitě pokusila schovat svůj ocas a ovládnout svůj vztek. Nešlo mi to moc dobře. Musela jsem vypadnout, než to neúmyslně schytá ona.

„Promiň. Musím jít," omluvila jsem se jí a rychlostí blesku jsem vyrazila z bytu. Stále jsem zuřila. Jak si někdo může myslet, že mě bude jen tak vlastnit. Nejsem žádná zatracená věc! Rázným krokem jsem procházela ulici za ulicí. Nebyla jsem si jistá, kam vlastně jdu, ale potřebovala jsem nutně najít nějaké klidné místo, kde si budu moct vybít svou zlost. Jen tak tak jsem zuřivost držela pod kontrolou. Kdyby ne, mohlo by se jednoduše stát, že někde něco omylem zapálím. Už tak jsem si všímala malých obláčků, deroucích se ven z mého krku. A to ani nemluvím o tom, jak moc pevně jsem musela svírat své pěsti, ve kterých se mi nehty proměňovaly na drápy.

Koutkem oka jsem si všimla odlesku v jedné z vitrín. Zmateně jsem na odraz otočila hlavu a v tu chvíli veškerý ruch kolem přestal. Žádné auta, žádní lidé ani jiní tvorové, jen ticho. Zastavila jsem se. Veškerou mou zlost teď nahradil strach. Neskutečný strach. Rozbušilo se mi srdce a sevřel žaludek. Odmítala jsem odvrátit pohled od vitríny. Ta tekoucí červená v odrazu mě už dostatečně děsila. Červenou tekutinu jsem mohla cítit už i pod chodidly. Proč se tohle děje? Proč tu zase jsem?

„Aerwyyyyyyn...." uslyšela jsem za sebou. Okamžitě jsem se otočila. Po silnici proudila krvavá řeka, stejně, jako tomu bylo poprvé. Všude kolem byli tvorové, kteří se pomalu otáčeli za mnou. Začala jsem couvat. Žádný z těch tvorů neměl kůži a jejich krev se mísila s tou, co už byla všude na zemi a po stěnách.

„Aerwyn!" ozvalo se znovu z devastované tlamy jednoho z tvorů. Otočila jsem se a začala jsem utíkat, tak rychle, jak mi to jen lidské nohy dovolovaly. Jak to, že to znalo mé jméno?! Musela jsem se odtud dostat! Nevěděla jsem ale jak. Minule jsem se dostala do svého bytu a tam na mě čekala má dračí podoba. Mám jít i teď zpátky do bytu? Už jsem ale od něho dost daleko a běžím opačným směrem.

Za běhu jsem si všimla, že z oken jednoho z domů prosvítá silná záře a rozráží tak všudypřítomnou červeň. Byla to přesně taková záře, kterou dřív v této dimenzi vydávalo mé dračí tělo. Okamžitě jsem zamířila k té budově. Podle mlaskavých zvuků za mými zády jsem mohla s jistotou říct, že ti tvorové mě následují. Hlavou mi proběhla myšlenka na to, co by se asi stalo, kdyby mě dohnali. Nemůžu se tu proměnit ve svou pravou podobu. Nejspíš to i znamená, že nemám svojí nesmrtelnost. Určitě bych zemřela, kdyby mě dostali! Tohle nesmím dovolit! Nezemřu na takovém místě.

Vrazila jsem do dveří budovy. Probudila jsem tím tvora, stojícího hned za dveřmi. Agresivně se na mě rozesyčel a jeho zuby sklaply těsně vedle mé hlavy. Nezastavovala jsem a rychle kolem něho proběhla, než se dalším výpadem trefí. Srdce se mi strachem svíralo. Běžela jsem po schodech, do vyššího patra. Cestou se o mě tříštily nekončící kapky krve, padající z vyšších pater. Nebyla jsem si jistá, kam až mám jít. Uslyšela jsem tupé nárazy do zábradlí následovaný zvířecím řevem. Furt po mě jdou! Nezastavovala jsem se a běžela dál. Zpod jedněch dveří jsem si všimla slabého paprsku světla. Muselo to být tady. Vrazila jsem do místnosti. Podle světla jsem poznala, kde přesně mám hledat svojí záchranu. Otevřela jsem dveře do další z místností, kde už ležel zářící drak. Skočila jsem k němu a objala ho. Zavřela jsem oči, jak mě jeho záře oslepovala. Nechala jsem se září pohltit.

Uslyšela jsem povědomý hluk ulice. Otevřela jsem oči. Byla jsem v něčím bytě. Nikde žádná krev. Nikde nikdo. Pořádně jsem si oddychla. Mé srdce ale nepřestávalo bít. Ani minule se neuklidnilo okamžitě. Musela jsem mu dát chvilku klidu. Dlouho jsem jen seděla na místě a snažila se uklidnit. Postupně jsem se začala rozhlížet po bytě. Smrdělo to tu démony. Všude byly vystavené různé démoní trofeje a další věci, které byly mezi démony populární. Na jednom ze stolů jsem si ale všimla podstavce na zbraň a to i se samotnou zbraní. Na jejím konci byl dračí zub. Byla to přesně ta zbraň, kterou mě tehdy bodli. Rychle jsem vstala a chopila se jí. Schovala jsem si jí pod oblečení a urychleně začala hledat cestu ven z bytu. Zdálo se, že doma zrovna nikdo nebyl. Mohl to být Luciho byt? Vím, že to byli Luciho lidé, kteří měli tuhle zbraň. Buď patřila přímo Lucimu, nebo někomu pracujícímu pro něho. Našla jsem vchodové dveře a rychle z bytu vypadla. Když jsem zavírala, stihla jsem si všimnout pasti. Šlo o magickou past. Kdyby někdo nevítaný vešel do bytu, nedopadl by dobře. Naštěstí pro mě, draci byli proti magii imunní, takže jsem ji nemohla aktivovat.

Musela jsem najít úkryt pro tu zbraň a znala jsem proto naprosto perfektní místo.

Nechtělo se mi jít přímo domu. Při každém pomyšlení na to se mi vracely vzpomínky na Luciho. Kdybych ho uviděla, asi bych ho na místě rozsápala. Rozhodla jsem se tedy navštívit Petra. U něho a jeho miliónů otázek bych se mohla třeba trochu zklidnit.

Pamatovala jsem si ještě, kde bydlel a zkusila jsem, jestli je doma. Vykoukl z okna a plný překvapení mě pozval dovnitř. Bydlel v maličkém bytě, ale nezdálo se, že by potřeboval něco většího. Vzal mě do menší místnosti, kde měl většinu své práce. Šlo o milióny knih, spisů a zápisků ohledně všemožných ras. Zaujalo mě to, musel se tomu věnovat opravdu naplno.

Požádala jsem ho o nějaké pití a on rychle na moment zmizel.

Zůstala jsem u něho nakonec až do večera. Nezdálo se, že by si vůbec uvědomoval, že se mě vyptával na otázky už tolik hodin a byl nešťastný, když jsem se chtěla dát na odchod.

„Mám poslední otázku Aerwyn," řekl nakonec, než jsem stihla odejít. Pokynula jsem mu, aby pokračoval.

„Dřív si řekla, že je ti blbé chodit sem ke mně. Proč si tedy přišla dnes? Stalo se něco?" zeptal se. Tohle byla chytrá otázka.

„Trochu jsem se nepohodla s Lucim," odpověděla jsem mu. On si mě zvědavě prohlížel.

„Eh... Kdyby jsi chtěla, mohla by jsi přespat tady... Nechal bych ti postel a vyspal se na gauči... Jestli teda Luciho dneska už nechceš vidět," navrhl nervózně. Z čeho byl tak nervózní?

„To nebude třeba. Pokud ho potkám, tak to bude jeho smrt. Nechci tě do toho moc tahat," odpověděla jsem mu sebejistě. Nerada jsem přijímala pomoc ostatních. Měla jsem pak pocit, že jsem slabá, když nezvládnu situaci vyřešit sama.

„Mě to ale vůbec nevadí. Já ti rád pomůžu Aerwyn... Ty mně pomáháš furt, přijde mi jen fér, když budu moct pomoct i já tobě," protestoval. Usmála jsem se na něho.

„Tak až opravdu budu potřebovat pomoct, budeš první, za kým přijdu," pokusila jsem se ho uklidnit. On jen pomalu přikývnul. Zdál se být zklamaný.

Rozloučili jsme se a já se vydala domu.

Jak jsem vešla do bytu, všimla jsem si krom Maki ještě další postavy. Byl to ale naštěstí jen Akirus. Cestou do svého pokoje jsem ho sledovala. Kdyby se na mě podíval, možná bych z jeho pohledu mohla vyčíst alespoň pár informací. Třeba jak dopadl ten Luciho výlet. Akirus měl ale plné ruce práce s Maki a mě si nevšímal. Zapadla jsem tedy do svého pokoje. Po nějaké chviličce se ozvalo ťukání. Otevřela jsem. Za dveřmi stála Maki.

„Všechno v pohodě? Před tím ses zdála být tak rozrušená," zeptala se mě starostlivě. Nic nebylo v pohodě.

„Nic co bych nezvládla. Navíc tam máš přítele."

„Ten může přijít jindy, pokud potřebuješ pomoct. Nebo třeba jen emocionální podporu," nenechala se.

„Nic takového nepotřebuju a stejně už se chystám jít spát," odmítla jsem. Ona nejistě přikývla hlavou a dala se na odchod. Já jí ale ještě zastavila.

„Maki... nevíš náhodou, kde bydlí Luci?"

Potřebovala jsem si ověřit, jestli opravdu nebydlí v tom bytě se zbraní.

„Ty to nevíš?" zeptala se velmi překvapeně. Pohodila jsem zmateně hlavou na stranu.

„Bydlí v bytě vedle nás," zachichotala se.

„Hned tady za tou zdí," řekla a ukázala na zeď za mou postelí. To mi vyrazilo dech. Takovou odpověď jsem rozhodně nečekala a nedalo říct, že bych z ní byla nadšená.

Ležela jsem na posteli a nedalo mi to, než znovu nad tím vším přemýšlet. Opravdu jsem byla na toho zatraceného démona naštvaná, ale chtěla bych alespoň vědět, jak dopadlo to jednání. I když nechápu, co by jim musel říct, aby si mě mohl nárokovat místo alfa samce mé vlastní rasy. Na druhou stranu, kdyby to jednání vyhrál, bylo by pro mě pak jednodušší setřást jeho než alfu.