Žij, dokud dýchám

Kapitola 1

Nepamatovala jsem si, kdy naposledy jsem se cítila celá.

Od mého nalezení uběhlo pět měsíců a od té doby jsem jiná. Vím to. Cítila jsem se, jako bych byla jen jednou částí sebe samotné a druhá byla na místě, které jsem neznala. Možná ta část zůstala ve vlaku, kde mě našli schoulenou v klubíčku - ubrečenou, vyděšenou a ztracenou. Snažila jsem se myslet na to, co mám a zapomenout na to, co nemám. Snaha přesvědčit se byla těžší, než jsem čekala.

Byla jsem pohřešovaná několik týdnů. Všude mě zoufale hledali.

V době, když se ztratil poslední plamínek naděje v moje nalezení, mě našli. Podstoupila jsem stovky otázek od policistů, novinářů, lékařů a dalších lidí, které jsem neznala a dávala pokaždé odpověď, která je všechny zmátla.

,,Nevím."

Doktor mi řekl, že jsem si prožila trauma a že moje podvědomí mě chrání. Můj mozek to raději vytěsnil z hlavy. Stává se to, řekl doktor. Prý si vzpomenu. Popravdě?

Doufala jsem, že ne.

-

Seděla jsem v kavárně, kterou jsem navštěvovala každý den a jedla lžičkou překypující šlehačku z hrnku. Gabriela, která seděla vedle mě, si sladila karamelové latté. Madrid, třetí člen naší skromné party, se dívala do telefonu a něco si v něm četla.

Gabriela byla mou kamarádkou už od dětství a byla jediným člověkem, který na mě netlačil v tom, abych si vzpomněla.

Vyprávěla mi o dění ve škole, co jsem měla očekávat ve škole a o básnických soutěžích, které vyhrávala. Vždy měla nadání pro básničky, které dokázala okamžitě říct z hlavy a byly dechberoucí. Po těžších dnech, kdy jsem nic jiného, než odpovídala na otázky, mi přednesla básničku a pokaždé se jí podařilo mě rozesmát.

,,Profesor Mulligan příští rok odchází do důchodu. Jeho hodiny algebry mi budou chybět. Hlavně ty jeho hry!" řekla Gabriela vesele.

,,A ty jeho vtípky," doplnila ji Madrid a odložila telefon na stůl. 

,,Hodně mi budou chybět jeho modní kreace," dodala jsem a začaly jsme se všechny hlasitě smát.

Profesor Mulligan byl známý tím, že nosil různobarevné ponožky a košile, které nakoupil ze svých cest po celém světě. Nosil košile s kraby, neonově kostkované s levandulemi nebo ovocem a zeleninou s obličeji. Byl trend se s ním vyfotit a chlubit se jedinečně vtipným profesorem ostatním školám.

,,Pamatujete na ty ponožky se skřítky?" zeptala se Gabriela a tím následoval náš další výbuch smíchu. Ty ponožky byly natolik oblíbené, že je jednou pár studentů vyvěsilo v jídelně a bosý profesor vběhl mezi obědvající studenty, popadl je a utíkal z jídelny zpět. Stále jsem se ptala sama sebe, jak se studentům podařilo mu je sundat z chodidel.

,,Dneska jsem viděla Avery a Jordana. Těm dvěma to sluší," začala Madrid a přestala, jakmile zavibroval její telefon. Přečetla si zprávu a s Gabrielou jsme si vyměnily otrávené pohledy.

Madrid vyjekla - vyjekla - a začala zuřivě odepisovat na zprávu.

,,Co se děje?" zeptala jsem se.

Madrid, aniž by odtrhla zrak od telefonu, mi plná nadšení odpověděla: ,,Přichází k nám nový student. Ještě nevíme, jak se jmenuje, ale takhle vypadá." Ukázala nám obrázek postavy v černém tričku vyfocené zády k nám. ,,Co říkáte na vlasy? Určitě jsou tmavší jak Luniny oči."