Žij, dokud dýchám

Kapitola 27

,,Proč se nebavíme projednou o něčem obyčejném?" zeptala jsem se ho.

Montyho vážný výraz zmizel. ,,Co podle spadá do tématu něco obyčejného?"

Povzdechla jsem si. Stáli jsme naproti sobě v lampami osvětlené ulici a nedaleko nás projížděla auta. Pár domů mělo stále rozsvícená světla. Tohle město doopravdy nikdy nespí, pomyslela jsem si.

Rozhlédla jsem se kolem nás a hledala jakýkoliv záchytný bod díky kterému by mě něco napadlo. Beze slova jsem se otočila a zkousla si ret. ,,Znáš nějaká zajímavá místa v New Yorku?"

Po obličeji mu přejelo cosi nečitelného a tajemně se usmál. ,,Máš hlad?"

Kývla jsem.

,,Znám jeden podnik, kde by měli mít ještě otevřeno," řekl. Přišlo mi, jako by mi četl myšlenky a řekl: ,,Je to bezpečné, Luno. Se mnou jsi v bezpečí."

,,O to si starosti nedělám," zašeptala jsem upřímně.

Tázavě se na mě podíval, jenže já mu nechtěla odpovídat.

,,Nebo můžeme do hnízda a něco uvařit," navrhl zčisnajasna.

Zarazila jsem se a překvapeně se na něj podívala. ,,Umím jenom palačinky," varovala jsem ho. Ale nabídka to byla lákavá.

Usmál se až jsem spatřila dolíček v jeho tváři. ,,Chceš ještě takových sto let umět jenom palačinky, nebo se chceš naučit něco nového, má milá Luno? Takhle noc je naše."

Mým tělem projel příjemný záchvěv z toho, co právě řekl. Nedala jsem však na sobě nic znát a založila si ruce na hrudi. Stále jsem se dostávala z té nenasytné touhy, která se probudila v klubu. Odtrhla jsem zrak od jeho pohledné drsné tváře a začala špičkou boty jemně kopat do jogurtového kelímku, který se válel u mých bot.

Zvedla jsem k němu oči. ,,Chci se tě na něco zeptat," pronesla jsem tichým, vážným hlasem. ,,Na hodně věcí."

Sklonil hlavu a tvář mu skryl stín. Pohlížel na mě zpod sklopených řas. Vypadal v tu chvíli důvěryhodně. Zamračila jsem se. ,,A co třeba udělat obchod? Pomůžeš mi s vařením a já ti popravdě zodpovím pár otázek."

,,Mých otázek?"

,,Dobře víš, co tím myslím."

Měl pravdu. Věděla jsem to naprosto přesně. Dovolí mi nahlédnout do jeho minulosti, do jeho světa, do světa savantů, kam jsme oba dva spadali. Kdybych ho neznala, myslela bych si, že tenhle návrh si připravil předem.

Beze slova jsem vyrazila, aniž bych věděla, zda jdu správným směrem. Monty se mi držel po boku a po pár minutách to byl on, kdo nás vedl. V tichosti jsme chodili hlučnými ulicemi beze slov, než jsme dorazili do hnízda.

Hnízdo z venku vypadalo jako obrovský bytový komplex. Připomínalo to univerzitní kolej svojí mohutností a počty aut, které byly zaparkované před komplexem.

,,To se nebojíte, že vám někdo ukradne auto?"

,,Luno," řekl a vyslovil mé jméno jako pointu vtipu. ,,Žijí tady savanté. Všude jsou kamery a okolí ví, že je to tady extra hlídané. Kdyby se o to někdo pokusil, našli by ho. Vlastně se to jednou stalo, ale to je dlouhý příběh," přešel ke vstupním dveřím, zadal kód a nevešel. ,,Dámy první."

Protočila jsem očima a vešla. ,,To tvoje hrané gentlemanství mě rozčiluje."

,,Proč si myslíš, že to dělám?" ozval se za mými zády.