Žij, dokud dýchám

Kapitola 53

Nesnažila jsem se zakrýt své překvapení nad tím, jak vypadala. Byla malá, menší než já, se světle hnědými vlasy, které se jí vlnily na ramenou. Obličej měla symetrický a dětský. Mohlo ji být třináct. Možná za to mohly pihy, které vypadaly, jako kdyby na ni někdo vychrstnul hnědé kapičky. Spodní ret si nervózně kousala a zvědavě si mě prohlížela.

To samé jsem nyní dělala i já.

Její vílí obličej podtrhovalo oblečení, které bylo otrhané a seprané tak, že nemělo daleko od rozpadnutí. Na nohou měla různobarevné ponožky, což mi připomnělo Chloé.

Ladně se vyšvihla do stoje a natáhla ke mně štíhlou ruku s kostnatými prsty. ,,Jsem Skřivánek." Potřásla si se mnou rukou a široce se usmála. ,,Páni. Na tak krásnou dívku máš nečekaně pevný stisk."

Omluvně jsem se zadívala na svoji ruku. ,,Promiň."

,,V pořádku," odvětila zvonivým hlasem.

Začínala jsem mít pocit, že začne každou chvílí skákat nadšením. Bylo vůbec zdravé, když byl někdo takhle pozdě plný energie? A proč byla tak nadšená?

Otočila se a ukázala na jednolůžkovou postel s čistě bílým povlečením, která stála v pravém rohu u zdi. ,,Tady budeš spát ty. Musela jsem dát stranou pár svých květin, aby jsi tady měla prostor." Ukázala na postel v opačném rohu. Na nočním stolku měla čtyři pomalované květináče s nejkrásnějšími květinami, jaké jsem kdy viděla. ,,Tady spím já. Doufám, že nejsi alergická na pyl. Nedokázala bych jich odnést z pokoje víc."

A pak jsem se rozhlédla.

Od stropu po podlahu byly květiny. Roztahovaly se po celém pokoji jako pavučiny zdobené rubíny, safíry, smaragdy a růženíny. Na pár poličkách ležely knihy, avšak kromě mohutné starožitné skříně a purpurového koberce, zde byly jen květiny.

,,To je tvoje schopnost?" zeptala jsem se zaraženě.

Zamrkala světlounce fialovýma očima. ,,Ach. Ano."

Prsty pohladila tlustý list neznámé květiny z nočního stolku. Ten na její dotyk ihned zareagoval a zvětšil se o pár centimetrů. Ohromeně jsem pozorovala, jak se květ poklidně otevřel.

,,To je krása," vydechla jsem.

Prudce zvedla svůj pohled ke mně. ,,Vážně?"

Stále ohromená jsem kývla. ,,Ano."

Naposledy jemně pohladila list a pak se posadila na svoji postel. ,,A to jsi neviděla všechno, co umím! Některé květiny už dokáží díky mojí schopnosti svítit. Jako ve filmu Avatar. Znáš ho?"

Svraštila jsem obočí. ,,Mám pocit, že jsem ho viděla. Ale asi to je už dávno."

,,Můžeme se na něj ted podívat!"

Unaveně jsem se na ni usmála. V její přítomnosti jsem se uvolnila natolik, že se dostavila moje únava. ,,Zítra. Ted bych se chtěla prospat."

,,Sakra," zamumlala a ukázala ke dveřím, které byly na její straně pokoje. ,,Tam je koupelna. Adrian říkal, že ti mám dnes půjčit nějaké své oblečení."

,,S Montym jsme si přivezli vlastní věci..."

Pokrčila rameny. ,,Museli prohledat vaše věci a tak."

Zamračila jsem se. ,,To snad nemyslí vážně."

Nervózně se usmála a došlo mi, že tentokrát to byl úplně jiný druh nervozity.